Před určitou dobou, asi před rokem, si i „reklamyignorující“ laik mohl všimnout nadměrné svěžesti ve svém okolí. Pokud reklama neslibovala svěží dech, zcela určitě nabízela svěží myšlení, svěží přístup nebo svěží reklamu. (S tou reklamou si nedělám legraci, opravdu jsem viděl reklamu na reklamu se sloganem „Vaše svěží reklama zde“ a pod tím obrázek citronu.) No a pokud reklama nebyla svěží, byla aspoň fresh.

Protože dnes mohou být svěží i spálené pneumatiky, dostali reklamní kreativci složitý úkol: vymyslet novou mantru pro nové reklamy. Soutěž o klišé 2007 vyhrálo slovo jednoduchý.

Myslím, že si za to můžou lidi sami. Jsou líní, pohodlní, neschopní přizpůsobit se. A proto se jako supi vrhají na všechno jednoduché, co není potřeba nastavovat nebo ovládat.

Samozřejmě namítnete, že ta jednoduchost spočívá v návrhu výrobku či služby tak, aby to bylo pochopitelé pro každého blba, ale tím se dostáváme k jádru problému. Jednoduší jsou uživatelé, ne výrobky.

Ať je to jak je to, máme na světě nové reklamní slůvko. Jednoduché služby, jednoduché ovládání, jednoduchá reklama, jednoduší spotřebitelé. Nejlíp na to vyzrál český T-Mobile. Se svým prostě blíž se velmi elegantně vyhnul tomu jednoduchému. Oproti anglické verzi, kde je simple zase klišé…

Ó ká. Je fajn šlapat po čerstvé pokrývce chodníku, která chřupe pod nohama. Ale není fajn ohodit se tou hnědou sračkou, případně si nechat bílý polotovar hnědé sračky padat za krk.

A vůbec, může mi někdo zodpovědný vysvětlit, proč máme zimu na podzim?

Tak jsem dneska nemohl dospat. V noci jsem se budil, sny se odešly snít někam jinam, zvládl jsem spočítat všechny korálky na náhrdelníku, co mi visí nad postelí. Typická situace v posledních osmnácti letech.

Kdykoliv mě čekalo něco, co se vymykalo z průměru, zažil jsem podobně strastiplnou noc. Vánoce, první školní den, poslední školní den, cesta daleko předaleko… a narozeniny.

Ráno jsem na stole našel mátovou čokoládu (mňám), ve škole dostal bonboniéru (mňám) a teplé pletené ponožky (juchů!). Příští týden snad dostanu i živnostňák.

Co mě ale dostalo nejvíc (a co je také pointou tohoto textu) bylo konstatování mé o půl roku mladší spolužačky.

„To už seš starej. Asi tě budu pouštět v šalině sednout.“

Tak teda jo. Jsem starej. A teď mne prosím omluvte. Jedu na hřbitov. Za pradědečkem, prababičkami a rezervovat si tam místo pro příští birthday party.