Dva a půl roku jsem nebyl na dovolené. Jednodenní výlety někam za dovolenou nepovažuji (a už vůbec ne, pokud součástí programu bylo i maličké pracovní setkání). Myslím tedy, že teď, když copywriting věším na hřebík, si pár dní na cestách zasloužím.

Chtěl bych se podívat po domácích luzích a hájích. Lákají mě Adršpašské skály; jako městského člověka pak také menší historická města – Olomouc, Kroměříž, Krumlovy…

Miluji Anglii, chci si tedy projít Londýn a vrátit se na britský venkov. Útesy, moře, vesničky; mořský vzduch příznivě působící na astma a květiny nepříznivě působící na alergii. (Alergii se mi podařilo docela dobře utlumit. Poslední silný záchvat jsem měl paradoxně v městské zástavbě Londýna, po čtvrt hodině čekání na autobus pod jakýmsi fíkovníkem jsem ihned spotřeboval tři balíčky papírových kapesníků.)

Láká mě také Amsterdam, domy, grachty, muzea. Trochu mě znepokojuje, že kdykoliv najdu sympatický hotýlek, nachází se vždy ve čtvrti červených luceren – snad najdu i něco v poněkud, hm, konzervativnější části města.

Poslední cíl mých budoucích toulek je Švýcarsko. Města i venkov. Hodně slušné ohlasy jsem četl například na Davos. Uvidím.

A když zbyde čas a natrefím na nějakou slušnou zakázku, možná se podívám i na Nový Zéland, do Kanady, Japonska, Rumunska a tak dále. Ale to bych se musel vrátit zase k práci =/

Moji kamarádi si zvykli, že když jsem se jim na ICQ ozval s otázkou „Máš dvě minuty?“, ztratili se mnou aspoň hodinu. Tentokrát zaručuju, že se do dvou minut vlezeme.

Klikněte si na tento odkaz: http://televizory.vyplnto.cz/ a pomozte prosím mému kamarádovi s jeho prací do školy. Zaškrtání šesti otázek fakt moc času nezabere.

Díky i za kamaráda.

V týdnu od 14. do 18. dubna v Brně proběhl filmový festival Febiofest. Byl jsem na něj docela zvědavý, v poslední době jsem si oblíbil tak trochu „alternativní“ filmy, které nezavání Hollywoodem a nenasytnou touhou po zisku. Výsledek? Šedesátiprocentní spokojenost.

Pondělí: Schröderův báječný svět

Netušil jsem, že tento snímek oficiálně Febiofest zahajuje, proto jsem byl malinko překvapen, když jsem ve vstupním sále málem vrazil do Igora Bareše, jednoho z hlavních herců. V samotném sále jsem na svém sedadle našel vlaštovku z papíru, což je symbol letošního festivalu. Její účel byl jasný – zbavit se jí tak, že jsem ji hodil kamsi dopředu. Samozřejmě až po výzvě pořadatelů, čímž byl festivalový týden v Brně zahájen. Pro úplnost dodám, že zahájení kromě Igora Bareše byl přítomný i Fero Fenič, dva lidé, snad ředitelé Febiofestu, a Barbora Javorová, nyní brněnská zastupitelka, tehdy ještě jakási náměstkyně (pardon, moc mě to nezajímalo).

K samotnému filmu. Popravdě: byl to nejslabší článek týdne. Poslední třičtvrtěhodinku jsem si říkal „skonči, skonči!“, za což mohly i mimořádně nepohodlné sedačky. Budu vypadat povrchně, ale zlaté Palace cinemas.

Jádro děje bylo poměrně jednoduché. Německý asistent amerického investora si chce splnit sen a chce v Německu, ideálně poblíž jeho bydliště, postavit Tropický ráj – písek, voda, palmy. Svého šéfa nakonec udolá na slib, že jsou tam poblíž vlci, které by mohl lovit. Plán je schválen a může se začít jednat. Ráj jménem Kouzelná laguna má stát na pomezí ČR, Německa a Polska; písek se má dovážet z české pískovny, voda z polské elektrárny. Projekt nakonec zkrachuje na silně individualistických zájmech. Krom tohoto se ještě dočkáme dvou milostných románků.

Schröderův báječný svět není „americká“ komedie založená na rádoby vtipných situacích. To oceňuji, kdybych se na film díval třeba doma z pohodlného křesla, hodnotil bych lépe. Ale můj zadek je mi milejší. Škoda.

Středa: Až na krev

Úterní filmy mi nic neříkaly, tak jsem si dal pauzu věnovanou hraní Syberie. Krásná hra, ale to sem nepatří.

Film Až na krev mě zaujal už u recenze Františka Fuky. Hrdina, který je svině až do konce? Hrdina, který se hollywoodsky nepoučí? Hrdina, který je skutečně docela reálný? Fajn. Beru.

Nebyl jsem zklamaný (až na sedačky ve Scale). Film líčí cestu k bohatství nejprve obyčejného dělníka, pak toho, co můžu s nadsázkou nazvat ropným magnátem. Daniel Plainview se s přibývajícím bohatstvím stává stále nedůvěřivějším a nebojí se jít přes mrtvoly. Doslova. Je ochotný dělat podrazy, nechat se pokřtít, cokoliv – jen aby dostal, co chce. Víc škoda prozrazovat.

Čtvrtek: Gone Baby Gone

Bena Afflecka znám jako herce. Sice si nevzpomenu na nějaký film s ním, ale mám prostě vsugerováno, že je herec. Jaký je režisér?

Překvapivě dobrý. Jeho snímek Gone Baby Gone (v českém znění občas s čárkami mezi slovy) se mi líbil nejvíce z těch tří, na kterých jsem byl. Dokázal poměrně věrohodně vytvořit prostředí, líbili se mi herci i děj.

Dějová linka byla hezky zamotaná a přijde mi škoda ji tady rozmotat. Jen řeknu, co jsem si z filmu odnesl:

Řešení, které je podle pravidel (např. zákonů) správné, může být to nejhorší možné.

Závěr

„Alternativní“ filmy trpí občas stejným neduhem jako moderní umění: je třeba ho vysvětlit. Pokud budu muset u filmu přemýšlet, o čem vlastně je (nemyslím teď určitá poslání a jiné myšlenky, které může film nést), nebudu se na něj dívat. Stejně jako se nebudu dívat na zelený kruh a modrou čáru na bílém plátně a předstírat, že v tom samozřejmě vidím strom u potoka.

Před několika týdny jsem koukal na film Dobrý ročník (můžu doporučit). Koukám, koukám, najednou se ozve lupnutí, displej mého notebooku problikne a hezky ve zlatém řezu mi svítí žlutá čára. Odshora dolů vadné pixely. Notebook tak byl použitelný jen na ICQ, občas mail, ale rozhodně ne pořádnou práci. Ta čára mě rušila. Notebook musel do servisu.

Po chvilce pátrání na internetu jsem našel firmu XANADU (nemám důvěru v Datart, kde jsem notebook před rokem a něco koupil). Mají pod palcem i záruční servis HP notebooků, takže jsem zavolal, informoval se a druhý den tam notebook odvezl.

Paní technička mi řekla: „Tento typ notebooků musíme posílat do servisního střediska há pé v Polsku. Počítejte tak se třemi týdny, možná i měsícem.“

Co se dá dělat. Sehnal jsem si náhradní stroj, všechno zazálohoval a notebook nechal napospas osudu (servisu, dopravě, Polákům a vyšší moci).

Za jeden týden a jeden den mi stejná paní volá, že si ho můžu vyzvednout. Krása.

Poučení pro tvůrce čehokoli

Časový odhad je dost ošemetná věc. Lepší je ale termín nadsadit než říct, že projekt bude hotový za týden a nějaký výsledek odevzdáte za měsíc.

Třeba já potřebuju den na studium podkladů a myšlení, den na psaní a den na korektury. Za tři dny tedy můžu mít hotový menší web. Klientovi však řeknu týden až dva – co kdyby se něco stalo.

Výhoda nadsazeného termínu: Klient dostane svou práci dřív, čímž se v jeho očích stanete docela spolehlivými.

Nevýhoda nadsazeného termínu: Klient může u další zakázky čekat stejný termín dodání. A hlavně (pokud se mu váš termín zdá moc dlouhý), zakázku může zadat jinde. Nebo může za tak dlouhý termín požadovat slevu. Což mu minimálně u mě neprojde.

V jedné ze svých filozofických chvilek jsem s dobrým kamarádem probíral smysl lidské existence. Přes ICQ. V dnešní době je osobní setkání skoro luxus. Při psaní mi ujela ruka a naši diskuzi jsem poněkud nechtěně převedl do oblasti fyzického násilí a smyslu bití. (Zcela samozřejmě tak hloupou hrubku svádím na vyčerpanost a rychlé prsty.) Koneckonců – proč ne. Téma to je aktuální.

Třeba ve školách byly tělesné tresty ještě před pár lety něco naprosto normálního. Kdo vyrušoval, dostal pár facek nebo pravítkem přes prsty. Učitelé ve staré dobré Anglii zas měli praxi v užívání rákosek; snad získaný švih uživili při kriketu. A co je hlavní, při rozpravách o trestech v Anglii nemusí užívat minulý čas jako u nás v českých luzích a hájích. Dnes je totiž učitel, který dá drzému frackovi „za vyučenou“, jednou nohou v kriminále. Učitelstvo ztrácí poslední zbytky autority – tu si drží jen dobří (jaký je dobrý učitel?), sebejistí a přirozeně vůdčí učitelé. Ve třídách vládne anarchie a rodiče se diví, jak je možné, že se do zpráv dostane učitel s odpadkovým košem na hlavě. Ti stejní rodiče však skoro burcují právníky, když učitel jejich dítku řekne něco ve smyslu: „Dřív než ty by to pochopila i opice.“

Rozhodně nesouhlasím s tresty pro malé děti. Často v obchodech nebo na ulicích potkávám ženy s rozcuchanými vlasy (jen kruhy pod očima a šílený výraz ve tváři napovídají, že účes rozhodně samy netvarovaly před zrcadlem), jak okřiknou řvoucí ratolest a dají jí pohlavek nebo na zadek. Je mi jich líto. Obou. Matka se jen uchýlí k zdánlivě nutnému řešení; to však netrvá dlouho. Nejsem si však jist, jestli je psychika čtyřletého dítěte natolik vyzrálá, aby si ten capart uvědomil, proč (za co) je trestán, a že řevem nic nezmůže.

Existují však výjimky: jedna milá dáma, paní Letinka (najděte si ji, není to těžké), psala na svém blogu o klukovi, prvňáčkovi, který svému spolužákovi ukradl autíčko. Když se na to přišlo, „poškozený“ dal malému zlodějíčkovi jednu do zubů a oba si šli po svých. Jenže malý kleptoman se tak styděl, že druhý den donesl na usmířenou svoje oblíbené autíčko a dal ho tomu spolužákovi. Problém byl vyřešen. Co by na jejich místě dělali dospělí?

Obávám se, že tak krásné řešení by obyčejného „dospěláka“ ani nenapadlo. Hoďme problém na krk soudcům, odvolávejme se, pišme do novin, obracejme se na televizní pořady hájící zájmy „malých proti velkým“ – všechno, jen abychom se nedobrali k jádru pudla jako ti dva malí kluci.

Zapomeňme na soudy. Neužívejme násilí na těch, kteří jej nemohou pochopit. Naopak domlouvejme, vysvětlujme a buďme příkladem. Ale hlavně netrestejme tresty. Tak jak to navrhuje ministryně Stehlíková. Kdyby děti manipulovaly s vlastními rodiči víc než křikem kvůli lízátku, byli bychom na tom špatně.