Původně jsem chtěl napsat článek o nedochvilnosti, kterou nesnáším, protože všude chodím o pár minut dřív.

Pak jsem měl v plánu článek o neplnění úkolů, což se mě pro změnu týká, neboť jsem neobyčejně líný tvor.

Právě ta lenost způsobila, že se vracím k marketingu a nabízím vám akci 2 v 1.

Řekněme to na rovinu

Kážu vodu a piju víno (a čaj a vodu se sirupem). Když jsem ještě pracoval (to zní děsně, připadám si jako dědeček vyprávějící dětem příběhy z mládí) jako copywriter, chtěl jsem po svých kolezích, aby odváděli špičkovou práci a hlavně včas. Odvést dobrou práci pro mě nebyl problém, horší to bylo s termíny. Bral jsem je dost vlažně, závazný pro mě byl jen termín odevzdání.

Člověk je tvor nedokonalý, závislý a sobecký. Má však jednu docela fajn vlastnost: může se učit (a tedy zlepšovat). Kdyby tuto vlastnost neměl, mohl by se jít třeba Steve Pavlina zahrabat.

Nesnáším

v náhodném pořadí:

• nedochvilnost,
• neschopnost platit včas,
• neplnění slibů,
• zapomínání na povinnosti,
• nepořádnost,
• lenost,
• neschopnost zjistit si zjistitelné
• a tak dále.

To klíčové – co zvládám:

• všude chodím o pár minut dřív,
• účty platím do dvou dnů,
• snažím se neslibovat nesplnitelné,
• na povinnosti a úkoly mám notýsek a Outlook,
• pravidelně uklízím,
• jsem nehorázně líný,
• studoval jsem/studuji na školách, kde je důležité myslet a hledat, nikoli šprtat se
• a tak dále.

Docela by mě zajímalo, jak je na tom místní čtenářstvo. Prásknete to na sebe?

Jsem jen člověk. Občas se cítím k ničemu, bezmocný a slabý, jsem v melancholii a osamělý, jindy chci být sám. V takových chvílích si pouštím svůj oblíbený film The Polar Express.

Řeknete si: pohádka pro děti. Já říkám, že je to hezky animovaný film se skvělým Tomem Hanksem, který vypráví o víře. Ne, nemám na mysli víru v Santu Clause (a nebudu mluvit ani o víře v Boha, už proto, že v něj nevěřím). Ten film vypráví o víře v sebe, o víře v lidi, o víře v to, co chceme a po čem toužíme.

V dnešní době plné spěchu, stresu a materialismu věříme jen v to, co lze změřit, vyjádřit v číslech nebo na co si lze sáhnout. (Víru v hmotný svět mimochodem zpochybňují například senzualisté Berkeley a Hume.) Dobře to vystihuje právě průvodčí Tom Hanks v The Polar Express:

Člověk často věří jen tomu, co vidí. Podstatné věci jsou ale občas neviditelné.

Já sám jsem dost materialisticky založený. Ale právě proto občas uteču do světa fantazie, pustím si film, jdu se projít, přemýšlet a pročistit hlavu. A hlavně: věřím si. Když jsem postaven před nějakou překážku, neptám se Proč? (přestože to je moje oblíbená otázka), ale Jak? Jak překážku překonám? Jak mě posune dál? (resp. kam)

Věřme. V sebe, budoucnost, štěstí a přání. Jděme za svými sny. Věřme a vykročme.

Každý, opakuji každý člověk se bude v jakékoli situaci starat nejdříve o sebe. Pud sebezáchovy je totiž jeden ze základních lidských instinktů. A pud sebezáchovy je starost o sebe, tedy sobeckost.

Když například budu chtít pomoci napadenému člověku: buď se projeví sebezáchova (a pomoc nepůjdu) nebo pomůžu a uspokojím tím svoje ego (takže zase myslím na sebe). V prvním případě budu srab, v druhém případě člověku pomůžu jen proto, abych se jako srab necítil. I když to lidé vnímají jako hrdinství.

Úplně nejsobečtější jsou lidé přispívající na charitu a aktivisté za cokoli. (Už vidím, jak se na mě ženou s velrybou v ruce.) Jejich vlastní ego je pro ně totiž tak důležité, že nechtějí vypadat sobecky, a tak si za rukojmí berou to, za co bojují. Dám pár příkladů.

Při procházce městem hodím do klobouku vyřvávače trampských písniček pár drobných. V televizi uvidím záběry země postižené zemětřesením a pošlu DMSku. Koupím si na ulici kýčovitou umělou růži, abych „pomohl dětem v ústavech“. Dělám to proto, že mi na nich záleží? Možná. Mnohem spíš ale ulevuju svému svědomí. Ve středověku se to ostatně dělo taky, proto (mimo jiné) v Kostnici shořel Jan Hus (historická vsuvka: on proti tzv. odpustkům bojoval, ne aby si to nějaký mamlas vykládal tak, že úplatky bral). Stejně ale vždycky budeme tvrdit to prvé, že nám na dětech a vesničanech a vandrácích záleží – bez ohledu na to, že když už náhodou pomoc dorazí tam, kam má, rozhodně nebude celá.

Od charity k aktivistům: tito lidé v podstatě zasvětili svůj život boji za deštné pralesy, životy velryb nebo osudy obyvatel rozvojových zemí. Možná jim o tyto činnosti opravdu jde, nemám důvod nevěřit, ale… Oni cítí vnitřní uspokojení. Uspokojení z toho, že našli smysl života, který ostatním lidem připadá jako šlechetný. Uspokojení z toho, že se jim občas daří. Nebýt toho, tuto práci by nedělali.

Všichni lidé jsou sobečtí (co lidé, i zvířata). Neznamená to ale, že si nemáme pomáhat. Dokonce naopak. Vydělají na tom obě strany, jedna hmatatelně, druhá duševně. Když pomůžu mladé mamince s kočárkem do šaliny, ona bude ráda – a já taky. Když podnikatel přispěje charitě, charita bude ráda, on ucítí vnitřní uspokojení.

I když… Proč mě teď napadly úlevy na daních?

Podle Aktuálně.cz chtějí poslanci povolit kouření skoro všude. Rozpačitě tleskám – s některými návrhy souhlasím, nad jinými kroutím hlavou. Musím však zdůraznit, že jsem zapřísáhlý nekuřák.

Považuji se za docela tolerantního člověka. Řídím se heslem „Dělej si co chceš, dokud neohrozíš ostatní.“ Nepřímo z toho vyplývá, že mi nevadí například tvrdé drogy.

Každý člověk má právo volby (má i volbu nic nedělat, což je často dost pohodlné). Může se rozhodnout, že nebude jíst maso (a poškodí tím sám sebe). Může se rozhodnout, že bude brát heroin (a poškodí tím sám sebe). Může se rozhodnout, že začne nezřízeně pít (a poškodí tím sám sebe). Ale ve chvíli, kdy mi začne vegetarián svou „víru“ nutit, kdy mi narkoman vykrade byt a kdy mé blízké zabije opilec za volantem, jde tolerance stranou.

Vlastně by se dalo říct, že jsem pro sklenku vína před cestou autem nebo pro legalizaci (nejen) marihuany (bez ohledu na to, že jediné drogy, které beru, jsou čaj a čokoláda). Ale pokud člověk spáchá zločin, měla by se jízda „pod vlivem“ považovat za hodně přitěžující okolnost legalizace nelegalizace. Lidé musí znát své hranice. A na tom moje myšlenka padá.

Vraťme se k debatě o kouření. Plánované úpravy plánovaného zákona by kromě zrušení zákazu kouření v restauracích zavedly možnost kouřit na úřadech, v bankách, podchodech, na nádražích, otevřených nástupištích nebo třeba vlacích a letadlech (podle odkazovaného článku). Z toho mám docela strach.

Když jdu do kavárny, počítám s tím, že se tam bude kouřit. V některých podnicích dokonce našedlý kouř vytváří nádhernou atmosféru. Ale co je důležité: mám možnost volby. Do kavárny nemusím jít, můžu si vybrat nekuřáckou kavárnu.

Jestliže však jdu na úřad, moc možností na výběr nemám. Patřím pod jeden finančák, který jen kvůli zákonu nebude stavět nekuřáckou pobočku nebo honem umožňovat cokoliv podat a vysvětlit elektronicky. A když tam bude dovolené kouření a kouř mi bude působit problémy (třeba v létě, kdy trpím alergií a jsem přecitlivělý na kouř), bude potlačené mé právo volby. To platí i pro dopravní prostředky; zde by se otevřel prostor pro zajímavý boj konkurence, předpokládám totiž, že nekuřáci více dbají o své zdraví a z velké části mohou patřit do bohatšího segmentu. Určitou výjimku bych přiznal pilotům – jestli je pilot kuřák, radši ho nechám kouřit v kabině, než aby dostal absťák a začal šílet (OK, nadsazuju).

Závěr? Žádný. Udělejte si ho sami.