Není to tak dlouho (28. 6. 2008), co v Brně proběhl první pochod homosexuálů, Queer Parade. Pomiňme teď fakt, že to nebyl takový odvaz jako třeba v Amsterdamu, kde se baví pomalu celé město, a zaměřme se na reakce odpůrců tohoto pochodu.

Tito – dají se označit za lidi? – odpůrci protestovali proti homosexuálům (toto slovo budu používat souhrně pro gaye i lesby) a transsexuálům. Nápadně mi to připomíná například nacismus s jeho typickým odporem (nejen) k Židům (mám dojem, že se Hitlerovi moc nezamlouvali ani Romové a další odlišní lidé). Oboje má shodný rys – zapomínají, že všichni jsme lidé. Stejný živočišný druh s drobnými odlišnostmi. A co je na homofobii a antisemitismu nejhorší: jejich příznivci strkají nos do soukromí jiných lidí. Sexuální orientace nebo víra prostě je soukromá. Málokdo se na večírcích představuje jako „Dobrý večer, jmenuji se Jan Kadlec, tak trošku píšu. Jo a nevěřím v Boha.“

Samozřejmě kdokoli rozumný (a sebevíc tolerantní) namítne, že účastníci onoho brněnského pochodu si za to mohou sami, protože místo rozjařeného večírku pochod pojali jako demonstraci toho, že jsou jiní a jsou na to hrdí. Ale ani tato chyba neomlouvá reakci Národního odporu a jim podobných. Napadnout někoho násilím za sexuální orientaci nebo víru je úplně stejné, jako někoho praštit, protože se mu nelíbí hip-hop (jde o jeho soukromou věc).

Homosexuálové, Židé, černoši a jiní lidé odlišní od jiných lidí jsou pořád lidé. Stejně jako ti „bílí“ a „normální“. A mají i stejná práva, která jim nelze upřít.

Když se omezím jen na homosexuály: nevím, proč bojují za svá „práva“, když je jako lidé mají. Mají právo žít, mluvit, volit, nebýt diskriminován jako každý, každičký člověk žijící v demokratické zemi. Co však přijímám, chápu a podporuju, je registrované partnerství, hlavně tedy právo na informace o zdravotním stavu partnera/partnerky nebo vyřízení pozůstalosti. Adopci dětí teď nechme stranou.

Při sledování záběrů v televizi mě napadlo, jestli ti „silní“ jedinci odporu nejsou vlastně slaboši. Slaboši neschopní starat se o své problémy a přijmout jiné takové, jací jsou. Třeba že nějaký muž spí s mužem a nemá rád hip-hop.

Tolerance snad není slabost.

Někdo na můj blog došel z vyhledávače, do kterého naťukal „postříkaná při čtení knihy“. Podobných perel by se ve statistikách našlo víc (jen tak na okraj, hned po mém jménu hledají lidé nejvíce e-mail Boženy Zbrankové z bezrealitky.cz), ale zrovna tato se mi zalíbila. Je hezky dvojsmyslná a ilustruje zajímavý způsob vyhledávání.

Freuda jsem moc nestudoval, takže o něm mám mlhavé povědomí jako o tom, co se věnoval snům a lidskému podvědomí a co tvrdil, že pořád myslíme na sex. Z tohoto úhlu pohledu jsem si představil slečnu zahloubanou do knihy, nad ní se uspokojuje mladý muž. Druhé zamyšlení mi navodilo obrázek styku dvou lidí, přičemž žena je tak znuděná, že se s občasným óchnutím začte do Evžena Oněgina na nočním stolku.

Jako velmi slušně (ehm) vychovaný muž jsem se lehce začervenal (pomiňme mou lehce snědou nečervenající se pleť). Napadlo mě totiž, že dotyčná slečna se mohla slunit na lehátku u vody a nějaký neotesanec ji ohodil sprškou vody po skoku do bazénu. Něco na tom Freudovi bude.

To ale není všechno. V této filosofické chvilce nad záhadou, proč dotyčný čtenář hledal to co hledal (a jestli tady vůbec našel) mi docvaklo další (čtvrté) řešení.

Stalo se vám někdy, že jste již dávno četli zajímavý článek nebo povídku, zapomněli jste název, ale v paměti utkvěla zajímavá pasáž? Já sám takhle asi dva roky zpátky hledal na Marigoldovi sousloví „sekretářka vytiskne“, protože jsem znal obsah článku, ale nemohl jsem ho najít. Byl to článek Zrušit mobil: není to nereálné, ve kterém Patrick Zandl rozebírá zásah mobilního telefonu do našich životů a popisuje, jak funguje jeho známý v telekomunikacích.

Vyhledávače jsou dnes chytré a ve spojení s tím, že na netu je všechno, tvoří mocný nástroj. Nástroj, který vytváří hádanky pro přemýšlivé lidi s fantazií.

Tak, čtenáři, co jsi hledal? A našel jsi?

V umění se moc neorientuji, nevyznám se v něm. To moderní často ani nechápu. Ale nebrání mi to občasné účasti na zajímavých akcích. Tou poslední je Bienále Brno zaměřené na mé milované předměty: knihy a časopisy.

Letošní Bienále se koná od 17. června do 19. října v Uměleckoprůmyslovém muzeu, Pražákově paláci a Místodržitelském paláci. To hlavní, soutěžní přehlídku, najdete v UMPRUMu.

Oceňuji koncepci letošního Bienále. Začnu třeba vstupným: jako studenti si můžete koupit vstupenku do každé budovy zvlášť po 40 Kč (bez slevy dvojnásobek). Pokud hodláte zajít i na doprovodné akce v Místodržitelském a Pražákově paláci, můžete si za 80 Kč koupit permanentku na jeden vstup do každé budovy. Anebo jako já obětujete 150 Kč, abyste získali permanentku k opakovaným vstupům do všech budov po celou dobu konání Bienále. (Ve středu jsem to byl obhlédnout a vyfotit pro tento článek, dnes se budu koukat podrobněji a později se vrátím podrobněji si prohlédnout práce vytipovaných autorů - za 300 Kč jsem si koupil i katalog.)

Druhé plus získává Moravská galerie za „instalaci” soutěžních exponátů. Jsou volně položené na židlích, takže si každou knížku nebo tiskovinu prohlédnete, osaháte, ohodnotíte. Na židle se dá dokonce posadit, byť nevypadají moc pevně. Unesly mých necelých 75 kilo.

Exponáty mohly získat spoustu cen, cenou brněnského primátora počínaje, cenou mezinárodní poroty konče (i návštěvníci mohou odevzdat svůj hlas). Proto je fér ukázat, kdo práce hodnotil. V UMPRUMu v patře naproti salónku s pracemi Digitální média je salónek s ukázkami práce poroty.

Bienále jako laik už nemůžu doporučit grafikům a typografům, protože ti ho zcela jistě již navštívili. Doporučím ho však všem, kteří milují knihy jak obsahově, tak formou. Podívají se na zajímavé nápady, nápady, se kterými se setkáváme stále, netradiční tiskoviny nebo šílenosti hraničící s nepochopením (ano, i zde se vyskytuje moderní umění). Stačí za 40/80 Kč zajít do Uměleckoprůmyslového muzea a užít si klidnou hodinku se spoustou potištěného papíru.

Normálně televizní zprávy nesleduju. Nebaví mě sedět a 30 minut sledovat naprosto nezajímavý balast. Mnohem radši získávám obecný přehled z titulků a perexů na zpravodajských webech a čtu to, co mě zaujme. Není čas ztrácet čas. Poslední dobou však večeřím kolem půl osmé, a tak si u jídla zadělávám na žaludeční vředy při sledování televizních novin na TV Nova.

Zatímco jednička si drží určitou úroveň a čtyřiadvacítka servíruje zpravodajství, Nova se honí za sledovaností, reklamou a penězi a pouští ke zprávám mamlasy. Mamlasy, kteří neumí česky.

Aby bylo jasno, já sám mluvím a píšu trochu nespisovně a při mluvení nehorázně huhlám, ale právě proto nedělám takovou práci (a nenahrávám podcasty). Nováčtí reportéři to ale vidí jinak. Zjevně jediné kritérium pro přijetí je ucházející vzhled. Tolik přeřeků a nesmyslných větných konstrukcí totiž neprodukuju ani já.

Čím to bude?

Vidím zde dva vzájemně provázané faktory:

1. Mladé a nezkušené lidi.
2. Živé reportáže bez možnosti předtočení.

Nejsem tak naivní, abych si myslel, že dřív se lidé před kamerou nepřeříkávali, silvestrovská vydání zpráv jsou toho důkazem. Za to, co na našich obrazovkách vidíme, však může pro mě nepochopitelná tendence TV Nova dělat živé vstupy a rozhovory (které dohromady nedávají smysl) při každé prkotině. Navíc k tomu pouští amatéry, přestože i na Nově zůstalo pár zkušených a dobrých lidí.

Zpravodajství, a to jak televizní, tak i rozhlasové a papírové, by mělo být ukázkou spisovné češtiny. Spisovnou češtinu už ale najdu jen v novinách a některých knihách, možná v rádiu, které neposlouchám.