V běžných pracovních dnech televizi nesleduji. Mám na práci jiné věci, jako je například studium nebo psaní. Jako student mám ovšem dva měsíce volna, což pouhým psaním zaplním dost těžko. Kromě procházek, bazénu, pochůzek po městě nebo již zmíněného psaní se tak mým žroutem času stala i televize.

Řeknu to narovinu: televizi považuji za ztrátu času; dokonce i dříve denně sledované zprávy nahrazuji za internet a papírové noviny. Není čemu se divit: při letmém náhledu do programu domácí čtyřky - ČT1, ČT2, Novy a Primy - málokdy najdete něco zajímavého ke koukání.

Naštěstí existuje i televize kabelová a s ní kanály Spektrum, Discovery, National Geographic nebo Viasat Explorer a Viasat History.  Spektrum nabízí spoustu pořadů o vaření, což je jeden z mých koníčků: Vaření s Nigellou, Moje tlustá řecká kuchyně, Dvě dámy při těle, pořady s Anthony Bourdainem nebo Jamie Oliverem. Discovery pořady jako Bořiči mýtů nebo Jak se to dělá? National Geographic a pořady na kanálech Viasat sleduji jen namátkou, protože kdybych nakoukl do programu, od televize se neodlepím.

Odpoledne to je zajímavější i v domácích vlnách. Miluju tajemství a záhady, proto se rád podívám na jakoukoli detektivku s Herculem Poirotem, na Dr. House, Vražedná čísla nebo Kriminálku Las Vegas.

Na jednu stranu jsem rád. Odpočinu si, dozvím se něco nového, zamyslím se a možná mi nějaký pořad vnukne podnět pro článek. Blbé však je, že u televize jím. Snídám a večeřím. A to dlouho. Jsem zvědavý, jak to budu shazovat.

Oslavy jsou v naší rodině dobrou příležitostí setkat se se širším okruhem příbuzných, probrat více či méně aktuální drby a nabrat dvě až tři kila během jediného večera bez ohledu na roční období. V létě ze steaků, pečených brambor a různých salátů, v zimě ze smaženého kapra a salátu bramborového (nejméně ve třech variantách). K oslavování toho máme hodně: narozeniny, výročí, konec zahrádkářské sezóny a také Vánoce a Velikonoce.

Je docela zajímavé, že my, samozvaně civilizovaní lidé, slavíme pouze opakující se události občas protknuté nějakou svatbou nebo narozením malého ukřičeného čehosi, co v první chvíli řve pořád, pak jen když to chce lízátko nebo zmrzlinu a nakonec když se to s někým rozejde. Lidé námizvaně zaostalí však na pravidelně se opakujících jevech, jako jsou třeba narozeniny, nevidí nic oslavováníhodného a svými skákavými tanečky oslavují jen to, co se vymyká běžnému pořádku – narození, smrt nebo výhru místního týmu ve dvacáté africké fotbalové lize.

Koneckonců mají pravdu. Slavit narozeniny (a jiné pravidelně se opakující události) je stejné, jako denně slavit východ a západ slunce. To už si rovnou můžu každé ráno bouchnout láhev bohemky a oslavit, že jsem se probudil živý.

I když… za oslavu by to stálo. Každé ráno je začátek konce našeho života.

O této zajímavé akci jsem se dozvěděl od WORKaholika. U něj si o tom můžete přečíst víc, já o tom nevím nic než že 15. října můžu prezentovat své ego svůj názor na věc. Což by mohlo někoho i zajímat.

Podívejte se na video (které mi sem nejde vložit, aniž bych rozhasil design).

Zapojí se i někdo z čtenářů Notesu?

Už to bude nějaký ten měsíc, kdy jsem na ICQ prohodil pár slov se zimmim. Ukázal mi projekt onesentence.org. Byla to asi chyba, protože jsem se pak na hodinu odmlčel a pročítal zajímavé historky vtěsnané do jediné věty.

Během té hodinky mi však zimmi napsal, že něco takového hodlá spustit v našich luzích a hájích.

Nebyl bych to já, abych se do něčeho nevrtl, tak jsem mu uštědřil pár rad a poznatků vycházejících ze spolupráce na Teidu (to je to, co mám vlevo pod menu). Nevyděsil se (a to ani po tom, co jsem mu řekl, že 90 % lidí myšlenku projektu stejně nepochopí) a relativně nedávno projekt spustil.

Jmenuje se Jednou větou, najdete ho na www.jednou-vetou.cz a… ano, je to česká verze onesentence.org.

Jinými slovy, jestli vás potkalo něco zajímavého, vtipného, děsivého nebo smrtelného, zkuste to vměstnat do jedné věty (např. Nechápal jsem, proč má vedle stojící pán za jasného počasí otevřený deštník, dokud mě nepodělal pták pochodující na střeše nad námi.) a pošlete ji na ten web.

Co rozhodně není jedna věta:

• citát,
• konstatování bez pointy (Vsadil jsem se s kamarádem, že sním 10 cheeseburgerů za 10 minut - nesnědl.),
• dvě věty,
• tři věty,
• čtyři… a tak dále.

Jedna věta však může být dlouhé souvětí, avšak všeho s mírou. Není třeba inspirovat se třeba Hrabalem nebo Bernhardem, kteří jednou (dost dlouhou) větou dokázali psát kapitoly nebo romány.

Co teď? Teď si skočím pro vodku, co nesmrdí jak dezinfekce.

V poslední době jsem v kině nějak často. Zcela jistě za to může letní volno, které zaplňuju kulturou více než kdy jindy.

Včera jsem se nachomýtl ke dvěma premiérám, o kterých mi stojí za to poreferovat.

Temný rytíř

V pondělí jsem procházel městem a chtěl si zkrátit cestu skrz Velký Špalíček (jestli to někomu ušlo, jsem Brňák). Prošel jsem kolem pokladen Palace Cinemas a spatřil plakát na půlnoční premiéru nového Batmana.

Nejsem jeho fanoušek, ani jeden z předchozích filmů jsem neviděl celý, vždycky jsem doma usnul. Ale noc mám rád, takže se můj mozek dočasně (opakuji dočasně) pomátl a koupil jeden lístek.Šťastnou shodou náhod nahoru doprostřed.

Asi o půl půlnoci ze středy na čtvrtek jsem došel do Špalku, koupil si Latté Machiatto, stál u prosklené stěny a pozoroval lidi dole, vynořující se ze tmy do nažloutlého světla pouličních lamp. Miluju noc.

Dost keců, přejděme k filmu.

Jednoduše řečeno: Temný rytíř. Řekněte „wow“.

Typicky anglický Michael Caine. Nenápadný Gary Oldman. Charismatický Morgan Freeman. Nezapomeňme na batmana a jeho milou, ale jejich herecké představitele moc nesleduju. A hlavně: naprosto úžasně zahraný Joker v podání Heatha Ledgera.

Nebudu zde rozebírat děj, od toho tu jsou jiní, koneckonců je lepší zajít si na to do kina. Doporučuju. Čím mě ale film dostal, byl právě Joker. Jednak díky herci, ale především díky filosofii postavy. Klíčová slova pro ty, co viděli: plán, chaos, zločin pro zábavu.

Hm. S takovou začnu od kin vybírat poplatky za skrytou reklamu.

Mamma Mia!

Hudbu neposlouchám nijak často. Když už, tak modernější provedení klasiky nebo současné skladatele soundtracků, např. Michaela Nymana nebo Philipa Glasse. Když už se zaposlouchám do rocku nebo popu, bývá to v rádiu, které někde běží jako kulisa. Obecně bych mohl říct, že se mi líbí starší hudba, cca 60. – 90. léta. Třeba ABBA.

Upoutávky na filmový muzikál Mamma Mia! Jsem viděl v kině, když jsem… hm, ani si nevzpomenu, na čem jsem byl. Ale je to jedno. Podle ukázek mi film přišel jako příjemně odpočinkový s dynamickou hudbou. Děj šel tak trošku mimo mě (shrnuto: slaďáček o hledání otce; holka dvacet let neví, kdo je její otec a pak se vyrojí hned tři potenciální), ale hudební čísla jsem si vychutnal. Mohla za to nejspíš velice dobře zpívající Meryl Streep, dílem i skvělé tajtrdlíkování tří žen, co mají padesátku dávno za sebou. Pierce Brosnan se jako zpěvák moc nevytáhl, v Jamesi Bondovi nebo Aféře Thomase Crowna jeho charismatický hlas vynikne mnohem líp než při zpěvu.

Není to žádný intelektuálský kousek, který můžete rozpitvat a přemýšlet nad motivy postav, film je ideální pro nastartování příjemného večera – zajít na film, pak na skleničku…

Jsem zvědavý, jak mě příští týden zaujme VALL-I.

cesky jazyk ma jako jeden z mala svoji specialitku ktera jeste pred par lety pusobila uzivatelum internetu drobne problemy mluvim o diakritice je zajimave ze i potom co problemy takrka vymizely se diakritika pomerne casto nevede spolu se psanim velkych pismen a interpunkce preklepy uz ani nezminuji samozrejme je tento clanek tak trosku prehnany ale hezky ukazuje jak blbe se cokoli cte kdyz internetova masa ignoruje pravidla slouzici ke snazsi orientaci v textu jako jsou velka pismena na zacatcich vet a carky a odstavce nowy czesky prawopyz nebo 1337 uz ignoruju jako libustku trinactiletych slecen a jejich posahanych napadniku co tim chce autor rict

Naučte už někdo lidi psát česky a čitelně.