Velmi rád o sobě tvrdím, že miluji déšť a zejména procházky za deště. Kdo mě však zná, ví, že je to spíše romantická představa a že mnohem radši vylezu se šálkem čaje na balkon, kde jsem v suchu, a užívám si svěží vzduch a krásné syté barvy mokré přírody (mohu-li tak nazvat trávník a pár mladých stromků). Nicméně…

Jednoho krásného dne jsem se vracel z večeře v literární kavárně Spolek. Poprchávalo. Svezl jsem se šalinou na zastávku jako obvykle, cestou k domovu mi však přeskočilo a cestu jsem si prodloužil obchůzkou kolembarevných paneláků. Pršelo, já mokl (ač miluju staré gentlemany, nevlastním dvě základní věci pravého muže: hodinky a deštník; na druhou stranu – ač nekuřák – vlastním stříbrný zapalovač) a, světe div se, užíval jsem si to.

Doma jsem ze sebe shodil mokré oblečení, dal jej sušit a usedl jsem do svého tmavého křesla. Pod ním byly kromě pár čísel týdeníku A2 tři knihy: Malý princ, Zločin a trest a… Medvídek Pů. Když jsem si to uvědomil, začal jsem se smát. Vracím se k dětským knihám, procházím se v dešti, ťapkám do kaluží. Vracím se do dětských let.

Někteří si jistě řeknou: jde to s tebou z kopce. Odpovídám: no a co? Po dvou a půl letech duševně těžké práce, dohadování se s klienty a sledování čísel na bankovním účtu mě život začíná zase bavit. Možná proto, že se řídím citátem, který vybral Henri „Motýlek/Papillon“ Charriere do své knihy Banco:

„Co si o sobě myslíš ty sám, je důležitější než to, co si o tobě myslí jiní.“

(Autor Motýlkovi neznámý)

Kvůli jisté nešťastné náhodě jsem necelé dva měsíce chodil bez předních zubů. Bylo to docela nepříjemné, protože se mi docela špatně jedlo, přestal jsem se smát a prodavačky v obchodech neobdivovaly má hnědá očka, nýbrž dost nejistě zíraly na mé rty. Během oněch dvou měsíců jsem si uvědomil zásadní negativum všeobecně známého jevu – lidé dávají na první dojem – a to: ten první dojem je někdy zatraceně špatný.

Rád se směju, ale ještě docela nedávno jsem při smíchu neukazoval svůj „americký úsměv“. Se semknutými rty však můj projev veselí vypadá spíše jako ironický úšklebek. Ale to neznamená, že se v ironii vyžívám… ehm, tedy… OK, zvolil jsem špatný příklad. Jsem ironický parchant. Téměř pořád se do někoho nebo do něčeho navážím a podobný úsměšek mi na tváři hraje často. Zkusím jiný příklad.

Štvalo mě, že lidé v okolí vypadali, jako by sledovali ping-pong. Snažili se soustředit na oči, ale pohledem uhýbali ke rtům. Proto jsem se stal mlčenlivým a jen přikyvoval. Znamená to, že jsem nudný tichý patron i v jiných situacích? Ne. Neznamená. Ale lidé v okolí si to myslí.

Poslední příklad, čistě z teoretického soudku: poznáte člověka, který vypadá jako dokonalý exemplář lidské rasy – čistý, upravený, zdvořilý, komunikativní, sečtělý a scestovalý, poradí si se vším a vypadá dost dobře. Sen každé ženy a některých mužů. Za dva měsíce ho však zavřou za brutální vraždu manželky. Anebo naopak: o osobě se vzezřením masového vraha se dozvíte, že miluje moderní klasickou hudbu a stará se o nemocnou babičku.

Spousta lidí má odpornou tendenci dát na první dojem. Já už spadl na zem. Kdy ale spadnou i ti ostatní? Kdy si nad stůl přilepí cedulku: Nesuď, dokud nepoznáš?

Tato slova zvolal muž, který počátkem července nastoupil do autobusu náhradní dopravy z Komárova k Tescu na Úzké. Onen muž budil pozornost už sám o sobě. Ošuntělým oblečením budil dojem bezdomovce, avšak byl hladce oholený a nezaváněl. Subjektivní soud: působil tak trošku vyšinutě.

Chvíli jsem podivného cestujícího pozoroval; fantazie začala pracovat na plné obrátky. Je bezdomovec nebo ne? Co má v té tašce? A co se skrývá v naditých kapsách kostkovaného saka, které bylo o dobrá dvě čísla větší? Je opravdu vyšinutý nebo upozornění na jedovaté ještěrky byla jen nahlas vyslovená vzpomínka?

Přestože lidi nesnáším, nikdy mě nepřestanou fascinovat. Baví mě při čekání na přátele pozorovat okolí (času na to mám dost, protože já chodím brzo a oni pozdě) a fantazírovat nad osudy a životními příběhy kolemjdoucích (dokud nezačnou kolemchodit příliš blízko u mě, to začínám být nervní).

Rád – a často – říkám, že kdo se zaobírá problémy jiných, chce uniknout od problémů svých. Pozorování okolí mi tuto, ehm, „pravdu“, neustále připomíná. Tak často unikám do přemýšlení o ostatních, že zapomínám na sebe a své starosti.

Když si to konečně uvědomím, dojdu domů, připravím si šálek čaje, pustím uklidňující hudbu (výborné je na last.fm zadat „Ludovico Einaudi“ nebo „Philip Glass“, případně „Michael Nyman“), sednu do křesla a jen tak popíjím a přemýšlím. O včerejšku, dnešku a zítřku.

Ač sebezpyt někdy docela bolí, otevírá oči a odemyká taková zákoutí naší mysli, o kterých jsme leckdy ani neměli tušení…

Jestli se někdy opijete, zblázníte, zhulíte nebo jinak dostanete do stavu nepříčetnosti a rozhodnete se psát, budete stát před dvěma cestami, jak se toho chopit.

1. Psaní umělecké

Spisovatel je něco jako fotograf nebo malíř. Dobrý obrazozaznamenávač umí zachytit i vyložené nudné místo tak, aby návštěvník galerie áchal a óchal a pronášel poznámky o duchu a kouzlu dotyčné lokace a hodnotil barvy a expozici a já nevím co ještě.

To stejné platí i pro spisovatele – pokud je dobrý.

Když se mi nějaká kniha líbí, nechci ji odložit, nechci, aby skončila. I za cenu, že by měla stále dokolečka popisovat běžný děj. Docela dobrá ukázka je Harry Potter. V jedenácti letech jsem byl více než smutný, když jsem ji musel zaklapnout.

Jestli však stále kontroluji, kolik stránek zbývá do konce, je něco špatně. Nerad přeskakuju stránky, když něco začnu, chci to dokončit. Takže jestli se u čtení nudím, kniha u mě klesne bez ohledu na to, co někteří lidé označují jako „uměleckou hodnotu” (a co nevím, co má být, jak se to hodnotí a proč to má takovou váhu).

Dobrý spisovatel (nebo pisálek, chcete-li) tedy i běžnou nebo nudnou skutečnost popíše velmi zajímavě.

2. Psaní praktické

Opakem spisovatele schopného napsat čtivou ódu na obyčejnou cihlu je praktik: novinář a copywriter. Ti by za rozvláčnost asi okamžitě přišli o místo. Musí být struční a věcní, v prvních slovech musí informovat nebo prodávat.

Praxe chce vidět výsledky. Ideálně takové, za jaké si praktici koupí díla umělců.