Už ani nevím, jestli jsem četl nějakou knihu, prohlížel fotografie nebo jen tak přemýšlel ve vaně s malinovou pěnou. Každopádně jsem dumal nad smyslem umění a udělal si do mobilu poznámku, díky které nyní mohu plýtvat posledními kapkami mého černého inkoustu. Pak přijde na řadu modročerný.

Proč existuje umění? Proč lidi zajímá, proč jej kupují? Jaký je jeho smysl, jestli nějaký má? Napadly mě tři důvody existence kocháníhodných děl:

1. Autor píše pro peníze.
2. Autor chce širému světu sdělit nějakou myšlenku.
3. Autora tvorba baví.

Umění jako obživa

Chápu, že se i umělci musí nějak živit. Že sláva a pozitivní kritiky je nenakrmí. Ale když se jejich tvorba podřídí penězům, je jen na schopnostech autora, jestli si zachová tvář a přesvědčí svého chlebodárce, že nemusí být nutně popové středoproudý – anebo jestli ze sebe udělá výrobní linku na zboží bez valné (umělecké) hodnoty. Ano, autorovo dílo možná příjemce pobaví. Na úrovni estrád TV Nova. Ale možná se mýlím.

Skryté myšlenky

Začínám se prokousávat tvorbou Umberta Eca. Na internetu jsem četl pár jeho esejů psaných s nadhledem zkušeného a vzdělaného člověka. Koupil jsem si Poznámky na krabičkách od sirek, které skýtají spousty dalších sloupků (podobné sloupkařko-esejistické knihy mám moc rád; mohu přeskakovat sem a tam a třeba v případě Eca mohu vynechat komentáře k italské politice, která mě nezajímá). Obdivuji jeho román Jméno růže, který lze – s rychlým prolétnutím filosofických a teologických pasáží – číst jako slušnou středověkou detektivku, nebo který můžete číst jako filosoficko-teologickou úvahu okořeněnou detektivní zápletkou.

To stejné platí třeba pro obrazy. Jestli jste ovlivněni Brownovou Šifrou mistra Leonarda, Poslední večeře od Da Vinciho vás může uchvátit jak monumentalitou, tak hledáním skrytých významů.

Nejrůznější formy umění, ať už v literatuře nebo někde jinde, využívaly a využívají alegorie, aby schovaly myšlenky proti vládě nebo režimu nebo co já vím proti čemu. Příjemce díla (čtenář, návštěvník galerie a tak podobně) se pobaví, zasvěcená osoba se pobaví ještě víc.

Prostě zábava

Opravdoví umělci jsou podle mě lidé, kteří tvoří proto, že je to baví. Něco je napadne, sednou k papíru či hlíně a kreslí, malují, píší, sochají, fotí… a hlavně si nelámou hlavu s tím, jestli se to někomu bude líbit. Samozřejmě by měli mít talent.

Jistě, „vzdělaná kritika“ může reptat, že je dílo nevyvážené, technicky nedokonalé a tak dále. Ale tvořit jen proto, abych tvořil – to hraničí s komercí.

Vezměme si třeba film Vratné lahve otce a syna Svěrákových. Je to jeden z mála českých filmů, který se mi líbil. Připadalo mi, že se Zdeněk Svěrák nudil, a tak si napsal roli. To je fajn. Vznikl hezký film, u kterého se (snad) bavili herci i diváci. A pomiňme teď, jestli se na soukromé radosti mají užívat peníze z kinematografického fondu.

Už poněkolikáté opakuji, že nerozumím modernímu umění. Nechápu abstraktní obrazy, sochy vypadající jako zmačkané noviny nebo verše složené z nesouvislých útržků. Skoro někdy nabývám dojmu, že k tvorbě umění se stačí zhulit, cosi spatlat a po vystřízlivění k tomu vymyslet pohádku, která ponese myšlenku patlaniny ve stylu co tím chtěl autor říci. A to mě děsí, rozhodně to není můj šálek čaje.

Určitě by mohlo být zajímavé sledovat souvislost tvorby s duševním rozpoložením. Třeba tak trochu bláznivý Van Gogh nebo Franz Kafka, který psal téměř pouze v depresích.

Je to relativní

Umělec tvořící pro peníze může mít talent a tvořit obstojná díla.

Podnětné myšlenky mohou být zabaleny do příšerné formy.

Dílo stvořené pro zábavu nebo v depresi také neosloví kdekoho. Častý případ.

Je to relativní. Záleží na pohledu každého člověka. Co jako dílo označí jeden, odmítne druhý.

Asi se podívám na zoubek kritikům umění a literatury. Zajímá mě, co dělá umění uměním.

V nedávno vydaném (avšak několik měsíců starém) článku jsem konstatoval, že všichni máme stejná práva – čistě teoreticky bychom si tedy měli být rovni bez ohledu na věk, pohlaví nebo třeba vzdělání. Rovnoprávnost však neznamená, že jsme si ve všem rovni i mimo soudní síň.

Lidé jsou různí. A jak rád říkám: ještěže tak, jinak by to byla nuda. Někteří jsou chytří, jiní hloupí, někteří hezcí, jiní… méně hezcí, někdo smysl pro humor má a někdo ne. Každý člověk je unikátní směs vlastností. Už proto si lidé nemohou být rovni.

Vezměme si akce pro VIP, business salonky na letištích nebo (a to je hezký příklad) přijímací pohovory. Někteří uchazeči kritéria splní, jiní ne. Mohou se ti neúspěšní ohánět rovností a diskriminací?

Mohou, ale budou vypadat jako hňupové.

Na pozici manažera pro Německo duševně zdravý šéf nepřijme člověka, který se stěží prokousal druhou lekcí učebnice Německy od Adama. Na medicínu se stěží dostane osoba s mizernou pamětí a biologickými znalostmi rovnajícími se těm mým (něco málo nad nulu). A tak dále.

Vždy mě dokáží fascinovat lidé, kteří tvrdí, že jsou stejní jako já. Pokaždé se oklepu hrůzou. Pobyt v hospodách, záliba v tabáku a trávě, kontakt s knihami jen přes výlohu… Odporná představa. Nemůžu být jako oni a klidně mě mějte za snoba.

Technicky mají pravdu. Jsme lidé. Kapky v moři, vteřiny v životě světa. Rychle pomineme.

Ale nikdy si nebudeme rovni.

Když jsem ještě pracoval, zajímal mě jen výsledek, nikoli způsob, jakým jsem ho dosáhl. Pokud mne paměť neklame, dokonce jsem jako zapřísáhlý materialista lehce opovrhoval idealistickým rčením o tom, že i cesta může být cíl. Při mé práci (copywriting – to pro ty, kteří mě ještě neznají) se to ale dalo pochopit. Důležitá byla spokojenost klienta (zákazníci a peníze) bez ohledu na to, jestli jsem slůvka do jeho textů naskládal podle momentální nálady nebo jestli jsem u práce používal i mozek.

Ostatně motto „jde mi o výsledky“ se aplikuje ve většině zaměstnání. Proč zbytečně šikanovat zaměstnance pravidly, postupy, nařízeními a podobnými zhůvěřilostmi, když každý pracovník má své tempo a metody. A pokud práci odvede kvalitně a včas, nestál bych za ním s cukrem a bičem.

Nedávno však přišla doba, kdy jsem se slovní prostitucí přestal. Nemusím pracovat, mohu se věnovat záležitostem, které mě baví (čtení, psaní, divadlo…), přestal jsem cokoli přepočítávat na peníze, dokážu si užít i takové ty „duchovní hodnoty“. Prostě jsem zjistil, že je mnohem lepší užít si cestu než cíl. Dám příklad.

Když jedu někam do hor na výlet (miluju hory a výhled na další vrcholky), můžu s pohledem upřeným do země dokráčet na vrchol, tam se rozhlédnout, udělat pár fotek a zase jít domů. Jako materialista si odškrtnu položku Projít si Krkonoše v seznamu mých vysněných destinací. Úkol splněn.

Jako idealista se budu věnovat okolí, někde se zastavím, udělám pár fotek, na velkém kameni se najím, chvilku si posedím u studánky s knihou. To, že dojdu k „cíli“, tj. třeba k prameni Labe, je už jen třešnička na dortu. Cílem byla celá cesta.

Další příklad se bude týkat mého oblíbeného vzdělávání. Cíl většiny středoškoláků je opustit lavice s maturitním vysvědčením v ruce. Pro některé je to opravdu cíl a je jim jedno, jak ho dosáhnou. Podvádějí při testech, co můžou, to zkopírují. Jiným naopak na vzdělání záleží, chtějí si něco odnést, takže se učí, zajímají se o něco, maturita je pro ně víceméně formalita, vstupenka na vysokou. Na vysoké to pokračuje – pro někoho je škola jen cesta k titulu (slovy mého spolužáka „Chtěl bych aspoň bakaláře“), pro jiné cesta k vědění a uplatnění. Ti první si vyberou něco nenáročného, ti druzí něco, co je bude bavit a co rozvine jejich schopnosti.

Záleží jen na morálce lidí. Na jejich svědomí. Cti. Smyslu pro fair play. Škoda, že jsem teď použil pro spoustu lidí naprosto neznámé pojmy.

Nemám rád zobecňování (hlavně kvůli mým oblíbeným hláškám To je relativní a Přijde na to), ale jestli chci v klidu umřít a říct si „Bylo to fajn“, měl bych si více uvědomovat, že i cesta může být cíl.

Jsem introvert. To mimo jiné znamená, že mi vyhovuje méně aktivit, mám lepší dlouhodobou paměť a lépe se vyjadřuji písemně než ústně. Právě tato poslední vlastnost zapřičiňuje mou oblibu v ICQ. Při písemné komunikaci mohu vyřčení (odeslání) myšlenky pozdržet, promyslet ji, zamítnout či rozvést, případně podpořit fakty z knih či internetu. Někteří lidé, kteří se se mnou setkali, sice tvrdí, že řečním dobře, ale to platí jen pro případy, kdy vím, o čem mluvím, udělám si hrubou osnovu a mám čas si svůj proslov v duchu cvičit a představovat. To vše je důvod, proč při setkání tváří v tvář spíše mlčím, zatímco na ICQ čile debatuji o spoustě problémů a myšlenek.

S jedním kamarádem jsem při debatě o debatách, řečnění a argumentaci dospěl k několika poznatkům, kvůli kterým nyní píšu to, co píšu, navíc s tak dlouhým úvodem.

V září jsem se účastnil velmi zajímavé víkendové akce. Součástí programu byla i lehce parodující politická debata. Účastníci se ve skupinách rozřadili a přiřadili k politickým stranám, jejichž stanoviska měli hájit bez ohledu na vlastní politické smýšlení. A právě při této politické něco-jako-debatě mne napadly ty dvě myšlenky, které jsem rozváděl s oním kamarádem:

1. Dobrý řečník přesvědčí své posluchače.
2. Dobrý argument přesvědčí i řečníka.

První bod je víceméně jasný. Řečník většinou hájí nějaké stanovisko či pravdu. Pokud reprezentuje společnost, například při výběrovém řízení, měl by si posluchače získat. V jiných případech, třeba na přednáškách o osobním rozvoji, postačí, když posluchači začnou o stanoviscích řečníka jen přemýšlet; nemusí vše přijmout do poslední tečky, naopak, kritické myšlení je často vítáno a může myšlenku či doporučení řečníka rozvinout a poslat dalším směrem. To bych již však odbočoval.

Druhý poznatek si však zaslouží přesnější vysvětlení. Na oné víkendové akci jsem reprezentoval ČSSD a progresivní daň z příjmů. Těžký úkol. Socani mi nikdy nebyli sympatičtí, Paroubek je pro mě sebestředný ******, který by se nejradši stal prezidentem vesmíru, a dr. Rath, jeho slizký patolízal, mi evokuje to, čemu se v angličtině říká whore-wire. Nemluvě o tom, že ve volbách jsem dal přednost modrým a z principu souhlasím s rovnou daní. S úkolem jsem se však poprat musel, a tak jsem hledal přijatelné argumenty. Přijatelné jak pro mě, tak pro publikum. Lhal bych, kdybych teď řekl, že jsem konvertoval k myšlence progresivní dani z příjmů, ale všechny promyšlené argumenty proti rovné dani mne přinutily o problému více přemýšlet.

Jsem za to rád. Po volbách získané alergie na oranžovou se asi jen tak nezbavím, ale začal jsem přemýšlet o objekt- a subjektivním pohledu na svět. Ačkoli se snažím bývat objektivní a dívat se na věc z více úhlů, někdy sklouznu do značně úzkoprsého pohledu na svět. Když si nasadím cizí brýle (dle přísloví Chceš-li poznat člověka, ujdi míli v jeho botách), rozšířím si obzory a začnu myslet.

Škoda, že spousta lidí má své brýle pevně přilepené.

Koncem července tohoto roku, cestou na Shakespearovu Komedii omylů, jsem si na chodníku mezi Zelným trhem a restaurací Tripoli (nebo někde poblíž) všiml zvláštního, bílou barvou na zemi malovaného nápisu:

Jediné, co máme, je tento okamžik.

Zajímavá filosofická úvaha zahrnující materiální vlastnictví i určité rozpoložení duše. Zamyslel jsem se sám nad sebou, což v poslední době dělám více než často; promítl jsem si v hlavě okamžiky, které jsem prožil: příhody, setkání, sny.

Uvědomil jsem si, že svým životem proplouvám. Bez ohledu na čas kráčím svým vlastním tempem, zdánlivě rychlejším než je čas okolo. Celé léto se těším na Vánoce – a když nastanou, tak nějak je minu; v zimě sním o rozkvetlých zahradách – a než si všimnu, že se probudila má alergie, květiny mají pro tento rok své nejlepší dny za sebou.

Někteří tvrdí, že nežiju naplno. Neprožívám okamžiky tak, jako bych měl v další minutě zemřít. Ti lidé mají pravdu.

Zatímco sedím v křesle a čtu, čas plyne. Někdy jsem na dálnici já, jindy on. Někdy čas plyne pomalu, jindy rychle. Někdy nevím, jak přežít dlouhý den, sotva však otevřu oči po sotva šestihodinovém spánku, uplynuly měsíce. Co jsem mezitím dělal?

Vím, že během posledních tří školních let jsem často zmíral nudou – dnes nemohu uvěřit, že za pár měsíců mě čeká rande s maturitní komisí.

Stárnu.

Stárnu a dnešní den není výjimkou. I když… Právě dnes, 2. listopadu 2008, jde to stárnutí znát o fous víc. Lidé mi už nemohou říkat osmnáctko.