Pod nohama mu křupaly skořápky pečených kaštanů. Ledový vítr ho přinutil zabořit nos do šály a ruce hlouběji do kapes. Vzhlédl na tmavě modrou oblohu; nad věžičkou kostela zablikala hvězda. Do Štědrého večera zbýval týden.

Podium na náměstí hostilo zpívající slečny. I ti, kteří se zachmuřenou tváří spěchali, se zastavili a chvilku poslouchali.

Každý rok se procházel městem, pozoroval odlesky světel ve tvářích lidí, nahlížel do nazdobených oken. Skoro litoval, že za pár dní jeho práce skončí a lidé v něj zase na rok přestanou věřit. Nebo ne?

Duch Vánoc podal slečně ve stánku pár mincí a usrkl vánočního punče.

Poklidné Vánoce, moji milí. A rok 2009 bez zbytečných slov.

Jan Kadlec & Beze slova

P. S.: Dopřejte si stejně jako já dva týdny volna. Další článek čekejte 2. ledna. Nerad bych si upatlal klávesnici od cukru.

Každý, kdo se mnou někdy zašel na jídlo, kávu či čaj, si povšiml, že ihned po objednání začnu studovat reklamní materiály na stole. Dříve se jednalo spíše o profesní deformaci, dnes to připisuji syndromu přečtu-všechno-co-se-mi-dostane-pod-ruku. Když se hodně nudím, čtu i etikety lahviček na stole. (Omlouvám se všem, kterým jsem toto udělal; s VÁMI jsem se určitě nenudil.)

Od dob, kdy bylo vynalezeno písmo (potažmo knihtisk; nebo – ještě lépe řečeno – od dob, kdy začaly být texty dostupné širší mase), se čtení stalo jednou z velmi oblíbených náplní volného času. Svou roli jistě hrála ústní slovesnost a všeobecná láska k příběhům, knihy však krom krásné literatury zprostředkovaly i vědění, což muselo vzrušit zejména tehdy nepříliš početné intelektuálstvo. Tuto pozici si texty uchovaly dodnes. Psané projevy totiž poskytují i pár vylepšováků do života.

Čtení rozšiřuje slovní zásobu a vylepšuje vyjadřování. Tedy alespoň teoreticky, já toho zářný příklad rozhodně nejsem. Sečtělý člověk si také udržuje přehled o dění a dá se s ním bavit o zajímavějších věcech, než je nová scénka ól iks. Nemluvě o tom, že osoba, které rukama projde víc než slabikář z první třídy, dokáže mnohem lépe interpretovat i sdělení médií a rozvíjí si své kritické myšlení (tohle mi moc nesedí, jinde jsem to četl jinak a tak podobně). Tolik potřebná vlastnost v době tupých stád a krys hypnotizovaných píšťalami…

A co je na tom to nejlepší: platí to stejnou měrou pro beletrii, poezii, odbornou literaturu i literaturu faktu, časopisy a noviny. I když… Jakýsi průzkum, o kterém jsem nedávno četl a který zcela nepřekvapivě nejsem schopen znovu najít, dokázal, že lidé čtoucí smyšlenou literaturu mají oproti lidem hltajícím odborné a faktografické texty rozvinutější empatické schopnosti. Četba románů je téměř nutí, aby se vcítili do postav, aby děj prožívali s nimi, aby pochopili jejich myšlení a konání – a to se přenáší i do běžného života.

Však to znáte i vy: Řekni mi, co čteš – a já ti řeknu, jaký jsi.

Lidé kráčí po povrchu zemském asi deset tisíc let. Povrch zemský ve vesmíru existuje kolem šesti miliard roků. A vesmír? Tak ten tu je… ehm… strašně dlouho.

Průměrný člověk spotřebovává kyslík plusminus osmdesát let. Z toho je minimálně čtyři pětiny ubrblaný a stěžuje si, jak je život těžký.

Ještěže nežije příliš dlouho.

Budu se opakovat: jsme jen kapky v moři. Z globálního hlediska neznamenáme nic. A přece se honíme za ambicemi, trpíme stresem, umíráme na naprosto zbytečné choroby.

Ještě sto let zpátky si lidé běžně užívali rodinu, pohodu, věnovali se svým zájmům, dokázali si život užít (hm, zapomněl jsem na nevolníky, ale představme si, že nic takového nebylo). Pak někomu ruplo v bedně a přišel s myšlenkou, že umřít ve čtyřiceti na infarkt ze stresu je děsně in. Pošetilé.

Lidé se začali brát příliš vážně. A to je největší problém lidstva.

Ano, jsem sobec. Myslím na to, abych se měl dobře. Ignoruji nemoci, hladomor a bídu. A války, které způsobili lidé s příliš velkým (nebo možná malým?) egem. Ostentativně znevažuji práci lidí, kteří pomáhají jiným (kvůli svému egu). Ano, přiznávám se. Neřeším to, co vyřešit nemohu. Věnuji se problémům, které mám pod kontrolou.

Jedno známé (snad japonské?) přísloví říká: „Dej hladovému rybu a nasytíš ho na jeden den. Nauč ho rybařit a nasytíš ho na celý život.“ Když už mám někomu pomoci, pak takovým způsobem, který neutiší kašel, ale který vyléčí nemoc. Proto se mi líbí projekty jako podpora vývoje vakcíny proti AIDS místo dovážení šatstva Afričanům, nebo výstavba škol v Africe. Ale nebudu sem znovu motat charitu.

Lidé se berou příliš vážně. Starají se o vlastní důležitost, chtějí utišit okamžitou potřebu sebeuplatnění a obdivu ke své osobě (kdo by nebyl – aspoň trošku – ješitný) a nemyslí na to, co bude. Zároveň si ale neužijí atmosféru okamžiku. Zmítají se v časoprostoru a činí své životy zbytečnými. Dělají nudnou práci, jsou uštvaní, radši již o životě nepřemýšlí a když už, sní o bezpracně získaném pohodlí.

Beru na vědomí, že ne všichni se mohou věnovat tomu, co je baví a naplňuje. Ale přemýšlet o jiných je jen únik od vlastních problémů.

Trošku mi to přípomíná americkou krizi. Stavíme kolem sebe imaginární bublinu, tváříme se důležitě, vytváříme umělou hodnotu, která se zatím drží jen díky tomu, že se nikdo nezeptal „A jakou mají ty domy opravdu cenu?“.

Nechci upadnout do rutiny – a že k tomu mám opravdu blízko. Proto se snažím věnovat knihám, psaní, divadlu, fotografii, filmu a vědě. Přestalo mne zajímat, co si o mně myslí ostatní (dokud nepřijdou se zajímavým a konstruktivním postřehem).

Proč se brát vážně? I kdybych se dožil sta let, budu jen zrnko písku na Sahaře. A proto stojí za to si život užít, když už ho žiju.