Notes Jana Kadlece

Asi mi nebudete věřit, ale copywriting je nesmírně vyčerpávající činnost. Copywriter není jen nějaký pisálek, jak si myslelo mé okolí. Textařina zahrnuje hned několik činností a potřeb, které musí potenciální copywriter ovládat, například

• základní znalost českého jazyka (od pokročilých znalostí tu jsou korektoři),
• tvůrčí myšlení (ale i na toto se dají sehnat lidi),
• znalost lidí (resp. psychologie),
• znalost marketingu,
• obchod a prodej,
• psaní na klávesnici aspoň trochu rychle,
• odolnost vůči účinkům alkoholu (přiznávám se, na nejlepší texty padlo půl lahve vína),
• odolnost vůči závislosti na drogách (miluju čaj a čokoládu; do této kategorie by se dal zařadit i tabák, dokonce i heroin a koks, ale o tom se nebudu rozšiřovat, nemám patřičné zkušenosti),
• schopnost vyjít vstříc klientovi,
• schopnost poslat klienta někam tak, aby mě najal za více peněz,
• schopnost poslat klienta někam tak, aby to neuškodilo podniku,
• vedení účtů,
• podávání daňového přiznání,
• jednání s úřady (a nacvičování pohledu smutného pejska na velmi milé úřednice – teď si nedělám legraci, klepu na dřevo, že jsem za přepážkami vždy narazil na skvělé paní),
• zmínil jsem už přehled o aktuálních trendech?
• a mnoho dalšího.

Jednoduše řečeno, je to náročné a vyčerpávající, jak jsem již poznamenal. Je logické, že vyčerpávající činnost člověka (světe, div se) někdy vyčerpá. Dokonce tak, že má chuť dát si voraz.

Nejsem nadčlověk, jak se (téměř) mylně domnívá mé okolí. Takže jsem po více jak dvou a půl letech psaní usoudil, že je čas dát si pauzu. Začal jsem s ní někdy v půlce dubna. Dokončil jsem projekty, poslal faktury, dal do pořádku účty, začal odmítat zakázky.

Myslel jsem, že mě dva týdny bez práce budou nudit, a že se k psaní vrátím. Už pauzuju měsíc a… a nic. Užívám si to.

Beru to jako jasné znamení: je čas skončit. Před týdnem jsem pozastavil živnost na dva roky. Mám tušení, že pak ji zruším úplně. Ale to se ještě uvidí.

A co Beze slova?

Beze slova žije. Martin stále pracuje (a snad dlouho pracovat bude). Dokonce na Beze slova možná nezanevřely externí kolegyně, které by v případě krize něco napsaly (když už se tím živí).

Sbohem a šáteček?

Nenene. Mě se jen tak někdo nezbaví. Psát budu pořád. Tady. Dokonce možná častěji. V hlavě se mi navíc rýsuje projekt, který by jménu Beze slova dodal další rozměr. Nedá-li má lenost a nedojde-li můj oblíbený inkoust do pera. Takže… Jdu sehnat náhradní lahvičku.