Tak jsem dneska nemohl dospat. V noci jsem se budil, sny se odešly snít někam jinam, zvládl jsem spočítat všechny korálky na náhrdelníku, co mi visí nad postelí. Typická situace v posledních osmnácti letech.

Kdykoliv mě čekalo něco, co se vymykalo z průměru, zažil jsem podobně strastiplnou noc. Vánoce, první školní den, poslední školní den, cesta daleko předaleko… a narozeniny.

Ráno jsem na stole našel mátovou čokoládu (mňám), ve škole dostal bonboniéru (mňám) a teplé pletené ponožky (juchů!). Příští týden snad dostanu i živnostňák.

Co mě ale dostalo nejvíc (a co je také pointou tohoto textu) bylo konstatování mé o půl roku mladší spolužačky.

„To už seš starej. Asi tě budu pouštět v šalině sednout.“

Tak teda jo. Jsem starej. A teď mne prosím omluvte. Jedu na hřbitov. Za pradědečkem, prababičkami a rezervovat si tam místo pro příští birthday party.