V týdnu od 14. do 18. dubna v Brně proběhl filmový festival Febiofest. Byl jsem na něj docela zvědavý, v poslední době jsem si oblíbil tak trochu „alternativní“ filmy, které nezavání Hollywoodem a nenasytnou touhou po zisku. Výsledek? Šedesátiprocentní spokojenost.

Pondělí: Schröderův báječný svět

Netušil jsem, že tento snímek oficiálně Febiofest zahajuje, proto jsem byl malinko překvapen, když jsem ve vstupním sále málem vrazil do Igora Bareše, jednoho z hlavních herců. V samotném sále jsem na svém sedadle našel vlaštovku z papíru, což je symbol letošního festivalu. Její účel byl jasný – zbavit se jí tak, že jsem ji hodil kamsi dopředu. Samozřejmě až po výzvě pořadatelů, čímž byl festivalový týden v Brně zahájen. Pro úplnost dodám, že zahájení kromě Igora Bareše byl přítomný i Fero Fenič, dva lidé, snad ředitelé Febiofestu, a Barbora Javorová, nyní brněnská zastupitelka, tehdy ještě jakási náměstkyně (pardon, moc mě to nezajímalo).

K samotnému filmu. Popravdě: byl to nejslabší článek týdne. Poslední třičtvrtěhodinku jsem si říkal „skonči, skonči!“, za což mohly i mimořádně nepohodlné sedačky. Budu vypadat povrchně, ale zlaté Palace cinemas.

Jádro děje bylo poměrně jednoduché. Německý asistent amerického investora si chce splnit sen a chce v Německu, ideálně poblíž jeho bydliště, postavit Tropický ráj – písek, voda, palmy. Svého šéfa nakonec udolá na slib, že jsou tam poblíž vlci, které by mohl lovit. Plán je schválen a může se začít jednat. Ráj jménem Kouzelná laguna má stát na pomezí ČR, Německa a Polska; písek se má dovážet z české pískovny, voda z polské elektrárny. Projekt nakonec zkrachuje na silně individualistických zájmech. Krom tohoto se ještě dočkáme dvou milostných románků.

Schröderův báječný svět není „americká“ komedie založená na rádoby vtipných situacích. To oceňuji, kdybych se na film díval třeba doma z pohodlného křesla, hodnotil bych lépe. Ale můj zadek je mi milejší. Škoda.

Středa: Až na krev

Úterní filmy mi nic neříkaly, tak jsem si dal pauzu věnovanou hraní Syberie. Krásná hra, ale to sem nepatří.

Film Až na krev mě zaujal už u recenze Františka Fuky. Hrdina, který je svině až do konce? Hrdina, který se hollywoodsky nepoučí? Hrdina, který je skutečně docela reálný? Fajn. Beru.

Nebyl jsem zklamaný (až na sedačky ve Scale). Film líčí cestu k bohatství nejprve obyčejného dělníka, pak toho, co můžu s nadsázkou nazvat ropným magnátem. Daniel Plainview se s přibývajícím bohatstvím stává stále nedůvěřivějším a nebojí se jít přes mrtvoly. Doslova. Je ochotný dělat podrazy, nechat se pokřtít, cokoliv – jen aby dostal, co chce. Víc škoda prozrazovat.

Čtvrtek: Gone Baby Gone

Bena Afflecka znám jako herce. Sice si nevzpomenu na nějaký film s ním, ale mám prostě vsugerováno, že je herec. Jaký je režisér?

Překvapivě dobrý. Jeho snímek Gone Baby Gone (v českém znění občas s čárkami mezi slovy) se mi líbil nejvíce z těch tří, na kterých jsem byl. Dokázal poměrně věrohodně vytvořit prostředí, líbili se mi herci i děj.

Dějová linka byla hezky zamotaná a přijde mi škoda ji tady rozmotat. Jen řeknu, co jsem si z filmu odnesl:

Řešení, které je podle pravidel (např. zákonů) správné, může být to nejhorší možné.

Závěr

„Alternativní“ filmy trpí občas stejným neduhem jako moderní umění: je třeba ho vysvětlit. Pokud budu muset u filmu přemýšlet, o čem vlastně je (nemyslím teď určitá poslání a jiné myšlenky, které může film nést), nebudu se na něj dívat. Stejně jako se nebudu dívat na zelený kruh a modrou čáru na bílém plátně a předstírat, že v tom samozřejmě vidím strom u potoka.