Když jsem ještě pracoval, zajímal mě jen výsledek, nikoli způsob, jakým jsem ho dosáhl. Pokud mne paměť neklame, dokonce jsem jako zapřísáhlý materialista lehce opovrhoval idealistickým rčením o tom, že i cesta může být cíl. Při mé práci (copywriting – to pro ty, kteří mě ještě neznají) se to ale dalo pochopit. Důležitá byla spokojenost klienta (zákazníci a peníze) bez ohledu na to, jestli jsem slůvka do jeho textů naskládal podle momentální nálady nebo jestli jsem u práce používal i mozek.

Ostatně motto „jde mi o výsledky“ se aplikuje ve většině zaměstnání. Proč zbytečně šikanovat zaměstnance pravidly, postupy, nařízeními a podobnými zhůvěřilostmi, když každý pracovník má své tempo a metody. A pokud práci odvede kvalitně a včas, nestál bych za ním s cukrem a bičem.

Nedávno však přišla doba, kdy jsem se slovní prostitucí přestal. Nemusím pracovat, mohu se věnovat záležitostem, které mě baví (čtení, psaní, divadlo…), přestal jsem cokoli přepočítávat na peníze, dokážu si užít i takové ty „duchovní hodnoty“. Prostě jsem zjistil, že je mnohem lepší užít si cestu než cíl. Dám příklad.

Když jedu někam do hor na výlet (miluju hory a výhled na další vrcholky), můžu s pohledem upřeným do země dokráčet na vrchol, tam se rozhlédnout, udělat pár fotek a zase jít domů. Jako materialista si odškrtnu položku Projít si Krkonoše v seznamu mých vysněných destinací. Úkol splněn.

Jako idealista se budu věnovat okolí, někde se zastavím, udělám pár fotek, na velkém kameni se najím, chvilku si posedím u studánky s knihou. To, že dojdu k „cíli“, tj. třeba k prameni Labe, je už jen třešnička na dortu. Cílem byla celá cesta.

Další příklad se bude týkat mého oblíbeného vzdělávání. Cíl většiny středoškoláků je opustit lavice s maturitním vysvědčením v ruce. Pro některé je to opravdu cíl a je jim jedno, jak ho dosáhnou. Podvádějí při testech, co můžou, to zkopírují. Jiným naopak na vzdělání záleží, chtějí si něco odnést, takže se učí, zajímají se o něco, maturita je pro ně víceméně formalita, vstupenka na vysokou. Na vysoké to pokračuje – pro někoho je škola jen cesta k titulu (slovy mého spolužáka „Chtěl bych aspoň bakaláře“), pro jiné cesta k vědění a uplatnění. Ti první si vyberou něco nenáročného, ti druzí něco, co je bude bavit a co rozvine jejich schopnosti.

Záleží jen na morálce lidí. Na jejich svědomí. Cti. Smyslu pro fair play. Škoda, že jsem teď použil pro spoustu lidí naprosto neznámé pojmy.

Nemám rád zobecňování (hlavně kvůli mým oblíbeným hláškám To je relativní a Přijde na to), ale jestli chci v klidu umřít a říct si „Bylo to fajn“, měl bych si více uvědomovat, že i cesta může být cíl.