O jedničku vyšší letopočet svádí k rozjímání nad uplynulými dny. I já se v prvním zápisku v Notesu lehce poplácám po rameni a trošku pokárám.Jsem sám překvapen, že jsem zvládl publikovat celý rok pravidelně. Nezvládám pravidelné činnosti, takže jsem publikování přebelhal pro mne typickou obezličkou: během jednoho víkendu jsem napsal několik zápisků a měl měsíc klid. Ale v tomto případě je cíl důležitější než cesta.

Co jsem však nezvládl (a toho je hodně): při pročítání starších článků jsem zjistil, že neumím psát konce. A když náhodou ano, tak se opakuji. Možná to bude jen omezeností okolního světa, ale mnohem spíš tuším problém v sobě.

Hodně mě štve má neschopnost dotahovat věci a) do konce b) do ohlášených termínů. Připravuji dva a půl projektu, z toho dva mají být dávno ven ze šuplíku a z té půlky je hotová tak třetina. Nesnáším neschopnost. Obzvláště tu moji.

Co by se mi líbilo v roce 2009? Poznámky se mi množí odkazy na literární a divadelní díla. Možná ze mě bude kulturní recenzent.

V souvislosti se (zatím) nespuštěným projektem chci ozkoušet interakci se čtenáři. Napadá vás zajímavé téma? Společenský jev či problém? Aktuální kauza? Pošlete mi zprávu. Rád si rozšířím obzory.

Vážení a milí čtenáři,

ještě za rachotu silvestrovských ohňostrojů vám přeji o hodně klidnějších 365 dnů.

A když klid, tak s nějakým příjemným čtením. Třeba příběhem na pokračování.

On je to docela velký závazek, publikovat každý den kousek nějakého povídání. Je vůbec možné zařídit, aby každý den vyšel nový díl?

Zkusím to. Vážení a milí, otevřete nové záložky či nová okna svých internetových prohlížečů a naťukejte adresu:

http://www.strasakvpoli.cz/365/

Snad se zde budeme každý den shledávat. Když ne, hezky si to u spousty lidí pohnojím.

P. S.: Díky, Kahi!

Pod nohama mu křupaly skořápky pečených kaštanů. Ledový vítr ho přinutil zabořit nos do šály a ruce hlouběji do kapes. Vzhlédl na tmavě modrou oblohu; nad věžičkou kostela zablikala hvězda. Do Štědrého večera zbýval týden.

Podium na náměstí hostilo zpívající slečny. I ti, kteří se zachmuřenou tváří spěchali, se zastavili a chvilku poslouchali.

Každý rok se procházel městem, pozoroval odlesky světel ve tvářích lidí, nahlížel do nazdobených oken. Skoro litoval, že za pár dní jeho práce skončí a lidé v něj zase na rok přestanou věřit. Nebo ne?

Duch Vánoc podal slečně ve stánku pár mincí a usrkl vánočního punče.

Poklidné Vánoce, moji milí. A rok 2009 bez zbytečných slov.

Jan Kadlec & Beze slova

P. S.: Dopřejte si stejně jako já dva týdny volna. Další článek čekejte 2. ledna. Nerad bych si upatlal klávesnici od cukru.

Rád si ve svém polohoupacím křesle z IKEA se šálkem čaje v ruce promítám zážitky z celého dne. Přemýšlím, co se událo, co jsem udělal špatně, co se mi povedlo a co bych rád udělal dál. Bývají to hezké chvilky, i když sebezpyt někdy trošku bolí.

Při jedné takové dumavé chvilce s čajem v tmavě modrém křesílku jsem si v hlavě promítal setkání s kamarádem. Šli jsme do kina na velmi zajímavý film Ukrutně šťastni a cestu tam a zpět jsme si – jako snad každý – krátili povídáním. Jak jsem tak vzpomínal, co všechno jsem říkal (je to dobré pro zlepšení komunikačních schopností), uvědomil jsem si, že za spoustou mých činností a majetků vězí nějaký příběh.

Ne, nemám na mysli dramatické akce se složitými zápletkami. Dokonce ty příběhy často ani příběhy nejsou. jiný člověk by na mé vyprávění řekl: „No a? Já si to taky koupil a nedělám kolem toho hogo fogo,“ a neměl bych mu to za zlé. Jenže jak se většinu času nimrám ve své mysli a fantazii a jak mám příběhy rád, přijde mi skoro fascinující, jakou historii mají zdánlivě obyčejné věci za sebou.

Tak třeba můj oblíbený, matně černý Parker Sonnet. Je to trošku lepší plnící pero, avšak ani zdaleka ne luxusní. Parker vyrábí mnohem dražší kousky, stejně jako jiné značky (Watermann, Mont Blanc, …). Svého Sonneta jsem však koupil za první peníze vydělané psaním. Tímto perem jsem napsal své nejlepší reklamní texty. Tímto perem píšu i své články do Notesu (ano, existuje opravdový notes, rukou psané články pak hromadně přepisuji sem do Wordpressu). Tímto perem píšu i ve škole, což trošku sráží jeho kouzlo, ale nevadí. Není divu, že o svém peru teď mluvím, a že je pro mne něco jako první čtvrťák strýčka Skrblíka. O to víc mě mrzí, že se na něm objevila malá prasklinka. Snad zůstane malá – nerad bych takové pero měnil.

Takových příběhů v mém životě najdete více. Třeba o mém hrnku na čaj, co ztratil po vydrhnutí obrovské kouzlo sešlosti a stáří. Nebo o mém telefonu, který přežil hory, deště, mrazy… Má obliba v prezidentské lóži v Mahenově divadle také není jen tak. A obrázek na zdi? Sbírka prasátek? Deka na nohy od mé babičky?

Za vším hledej příběh…

Oslavy jsou v naší rodině dobrou příležitostí setkat se se širším okruhem příbuzných, probrat více či méně aktuální drby a nabrat dvě až tři kila během jediného večera bez ohledu na roční období. V létě ze steaků, pečených brambor a různých salátů, v zimě ze smaženého kapra a salátu bramborového (nejméně ve třech variantách). K oslavování toho máme hodně: narozeniny, výročí, konec zahrádkářské sezóny a také Vánoce a Velikonoce.

Je docela zajímavé, že my, samozvaně civilizovaní lidé, slavíme pouze opakující se události občas protknuté nějakou svatbou nebo narozením malého ukřičeného čehosi, co v první chvíli řve pořád, pak jen když to chce lízátko nebo zmrzlinu a nakonec když se to s někým rozejde. Lidé námizvaně zaostalí však na pravidelně se opakujících jevech, jako jsou třeba narozeniny, nevidí nic oslavováníhodného a svými skákavými tanečky oslavují jen to, co se vymyká běžnému pořádku – narození, smrt nebo výhru místního týmu ve dvacáté africké fotbalové lize.

Koneckonců mají pravdu. Slavit narozeniny (a jiné pravidelně se opakující události) je stejné, jako denně slavit východ a západ slunce. To už si rovnou můžu každé ráno bouchnout láhev bohemky a oslavit, že jsem se probudil živý.

I když… za oslavu by to stálo. Každé ráno je začátek konce našeho života.

Někdo na můj blog došel z vyhledávače, do kterého naťukal „postříkaná při čtení knihy“. Podobných perel by se ve statistikách našlo víc (jen tak na okraj, hned po mém jménu hledají lidé nejvíce e-mail Boženy Zbrankové z bezrealitky.cz), ale zrovna tato se mi zalíbila. Je hezky dvojsmyslná a ilustruje zajímavý způsob vyhledávání.

Freuda jsem moc nestudoval, takže o něm mám mlhavé povědomí jako o tom, co se věnoval snům a lidskému podvědomí a co tvrdil, že pořád myslíme na sex. Z tohoto úhlu pohledu jsem si představil slečnu zahloubanou do knihy, nad ní se uspokojuje mladý muž. Druhé zamyšlení mi navodilo obrázek styku dvou lidí, přičemž žena je tak znuděná, že se s občasným óchnutím začte do Evžena Oněgina na nočním stolku.

Jako velmi slušně (ehm) vychovaný muž jsem se lehce začervenal (pomiňme mou lehce snědou nečervenající se pleť). Napadlo mě totiž, že dotyčná slečna se mohla slunit na lehátku u vody a nějaký neotesanec ji ohodil sprškou vody po skoku do bazénu. Něco na tom Freudovi bude.

To ale není všechno. V této filosofické chvilce nad záhadou, proč dotyčný čtenář hledal to co hledal (a jestli tady vůbec našel) mi docvaklo další (čtvrté) řešení.

Stalo se vám někdy, že jste již dávno četli zajímavý článek nebo povídku, zapomněli jste název, ale v paměti utkvěla zajímavá pasáž? Já sám takhle asi dva roky zpátky hledal na Marigoldovi sousloví „sekretářka vytiskne“, protože jsem znal obsah článku, ale nemohl jsem ho najít. Byl to článek Zrušit mobil: není to nereálné, ve kterém Patrick Zandl rozebírá zásah mobilního telefonu do našich životů a popisuje, jak funguje jeho známý v telekomunikacích.

Vyhledávače jsou dnes chytré a ve spojení s tím, že na netu je všechno, tvoří mocný nástroj. Nástroj, který vytváří hádanky pro přemýšlivé lidi s fantazií.

Tak, čtenáři, co jsi hledal? A našel jsi?

Snažím se – více či méně úspěšně – jíst zdravě. Zahrnuje to například pravidelnou konzumaci ovoce a zeleniny anebo pečiva „s bordelem“, jak říká jeden můj kamarád (ano, mám na mysli cereální rohlíky). Občas ale (jako člověk s mizerným životním stylem) zhřeším. Naposled koblihami z Tesca.

Byly takové nadýchané, bohatě posypané cukrem, uvnitř s docela dobrou marmeládou. Přestože toho cukru bylo tolik, že moje tričko vypadalo zasněženě (ehm, ano, bez komentáře), kobliha vůbec nebyla přeslazená. Dokonce bych řekl, že mohla být sladší (dietologové padají na zem jeden vedle druhého).

Samozřejmě jsem se rozhodl tuto značně znepokojující skutečnost přešetřit a olízl jsem cukr na koblize. No nic moc. Ochutnal jsem i cukr domácí – chutnal jako cukr. Sladce.

Neví někdo, čím v Tescu sypou koblihy? A proč já mám doma sladší cukr než oni?

Dva a půl roku jsem nebyl na dovolené. Jednodenní výlety někam za dovolenou nepovažuji (a už vůbec ne, pokud součástí programu bylo i maličké pracovní setkání). Myslím tedy, že teď, když copywriting věším na hřebík, si pár dní na cestách zasloužím.

Chtěl bych se podívat po domácích luzích a hájích. Lákají mě Adršpašské skály; jako městského člověka pak také menší historická města – Olomouc, Kroměříž, Krumlovy…

Miluji Anglii, chci si tedy projít Londýn a vrátit se na britský venkov. Útesy, moře, vesničky; mořský vzduch příznivě působící na astma a květiny nepříznivě působící na alergii. (Alergii se mi podařilo docela dobře utlumit. Poslední silný záchvat jsem měl paradoxně v městské zástavbě Londýna, po čtvrt hodině čekání na autobus pod jakýmsi fíkovníkem jsem ihned spotřeboval tři balíčky papírových kapesníků.)

Láká mě také Amsterdam, domy, grachty, muzea. Trochu mě znepokojuje, že kdykoliv najdu sympatický hotýlek, nachází se vždy ve čtvrti červených luceren – snad najdu i něco v poněkud, hm, konzervativnější části města.

Poslední cíl mých budoucích toulek je Švýcarsko. Města i venkov. Hodně slušné ohlasy jsem četl například na Davos. Uvidím.

A když zbyde čas a natrefím na nějakou slušnou zakázku, možná se podívám i na Nový Zéland, do Kanady, Japonska, Rumunska a tak dále. Ale to bych se musel vrátit zase k práci =/

Většina z nás považuje poznámky za docela otravnou věc a je jedno, jestli se bavíme o těch v žákovské nebo o těch z výuky a přednášek. Nedivil bych se, kdyby po absolvování škol jediné poznámky mých známých představovaly termíny objednání k lékaři ve stolním kalendáři.

Nebyl bych to já, kdybych v něčem nemagořil. Vážení, dělám si poznámky stále.

Nikoli v restauracích jako kritik jídla. Ani při pití vína. Já si čmárám do

• Moleskinu,
• bloku,
• blogu

při čtení knih! A je jedno, jestli odborných, zábavných nebo odborných zábavných.

Výhody poznámek

• Budete si pamatovat, co jste vlastně četli.
• A to i když poznámky ztratíte. (Ehm…)
• Budete mít plus u maturity. Možná.
• U odborných knih třeba dokonce přikročíte k praxi.
• A postřehy z beletrie se budete blýskat na večírcích, abyste vypadali sečtěle.

Nevýhody poznámek

• Rozhodně nešetříte naše lesy.
• Poznámky se ztrácejí.
• Kde mám tužku a papír?

Myslíte si, že kecám? Nekecám. Minulý článek o Bukowského šílenství vznikl z mých poznámek…

Zcela neskromně si troufám tvrdit, že jsem v etiketě zběhlejší než běžný smrtelník. Má to ovšem své nevýhody: nevyjdu ven, pokud nemám boty sladěné s oblečením, a neumím jíst to, na co se nedá použít vidlička a nůž. S pizzou nebo hamburgerem na ulici si jakž takž poradím, ale takové vafle se šlehačkou vedou nerovný souboj. Vyhrávají. A já mám šlehačku až za ušima. A to se vůbec nebavím o konzumaci banánu nebo pomeranče s vidličkou, nožem a lžičkou.

Specifickou částí společenského jídla je konverzace. O běžných tématech, společných zájmech a tak dále. A ovšem, u jídla se nemluví.

Veškeré peripetie ohledně stolování nechtěně shrnul do jedné věty můj spolužák, když jsem se mu s pusou plnou školní svačiny (bez komentáře) snažil zodpovědět jakousi otázku. Řekl:

U jídla se nejí, vole.