Ač často tvrdím opak a občas dokonce nevybíravě nadávám, miluji cestování hromadnou dopravou. Kde jinde také najít tak pestrou směsku lidí k rádoby psychologickým rozborům, kde jinde hledat postavy do nové povídky, kde jinde si nechat šlapat po nohou a kde jinde se mačkat jako sardinky než v přetopeném, vydýchaném voze městské hromadné dopravy…

Rád stávám v zadní části vozu, opřený o zábradlí, a čtu si knihu. Do chvíle, než nastoupí matka s kočárkem, je to strategicky dobrá pozice: stání mi nevadí a nemusím přerušovat četbu kvůli starším lidem, kteří se u mě vyskytují častěji než batolata s doprovodem. Žel, dozadu se vlezou tři (ve špičce klidně i více) lidé a já jsem tak obohacen o společnost a ochuzen o místo pro lokty.

Jednou jsem jel vedle mladíka se sluchátky na uších. No, sluchátky… Spíše repráky kolem hlavy. Celý vůz oblažoval hlasitou produkcí zvuků. Jsem zvědavý, co mu dunělo do hlavy.

Poslouchal cosi, co mi připomínalo mňoukání tlupy koček, které nějaké nezbedné dítko tahá za ocas (ne že bych ten zvuk někdy slyšel, živou kočku jsem nikdy neměl v náručí). Mňuááááu mňau duc duc duc, mňáááu mňáááu duc duc duc, miau miau bumtaratadý, miau miau bumtaratadý, tuc tuc. Mňuáááu mňau duc duc duc… A to vše prosím pěkně dvacet minut. Nesnáším ranní zácpy.

V žádném případě bych se nepovažoval za odborníka přes hudbu. Jsem schopen poslouchat téměř vše (klíčové slovo: téměř). Hudbu hodnotím jen líbí, nelíbí, zajímavé a poslouchatelné. Ale toto bylo děsivé. Kdyby si to ten mamlas pouštěl do uší, OK, je to jeho problém. Klidně to mohl považovat za relaxační hudbu, mohl u toho odpočívat, nechat si vymývat mozek nebo nechat mozkožrouta chcípnout hlady. Ale nemusí tím otravovat ostatní.

Takže, prosím, netahejte kočky za ocas. A už vůbec u toho nebubnujte.

Velmi rád o sobě tvrdím, že miluji déšť a zejména procházky za deště. Kdo mě však zná, ví, že je to spíše romantická představa a že mnohem radši vylezu se šálkem čaje na balkon, kde jsem v suchu, a užívám si svěží vzduch a krásné syté barvy mokré přírody (mohu-li tak nazvat trávník a pár mladých stromků). Nicméně…

Jednoho krásného dne jsem se vracel z večeře v literární kavárně Spolek. Poprchávalo. Svezl jsem se šalinou na zastávku jako obvykle, cestou k domovu mi však přeskočilo a cestu jsem si prodloužil obchůzkou kolembarevných paneláků. Pršelo, já mokl (ač miluju staré gentlemany, nevlastním dvě základní věci pravého muže: hodinky a deštník; na druhou stranu – ač nekuřák – vlastním stříbrný zapalovač) a, světe div se, užíval jsem si to.

Doma jsem ze sebe shodil mokré oblečení, dal jej sušit a usedl jsem do svého tmavého křesla. Pod ním byly kromě pár čísel týdeníku A2 tři knihy: Malý princ, Zločin a trest a… Medvídek Pů. Když jsem si to uvědomil, začal jsem se smát. Vracím se k dětským knihám, procházím se v dešti, ťapkám do kaluží. Vracím se do dětských let.

Někteří si jistě řeknou: jde to s tebou z kopce. Odpovídám: no a co? Po dvou a půl letech duševně těžké práce, dohadování se s klienty a sledování čísel na bankovním účtu mě život začíná zase bavit. Možná proto, že se řídím citátem, který vybral Henri „Motýlek/Papillon“ Charriere do své knihy Banco:

„Co si o sobě myslíš ty sám, je důležitější než to, co si o tobě myslí jiní.“

(Autor Motýlkovi neznámý)

Tato slova zvolal muž, který počátkem července nastoupil do autobusu náhradní dopravy z Komárova k Tescu na Úzké. Onen muž budil pozornost už sám o sobě. Ošuntělým oblečením budil dojem bezdomovce, avšak byl hladce oholený a nezaváněl. Subjektivní soud: působil tak trošku vyšinutě.

Chvíli jsem podivného cestujícího pozoroval; fantazie začala pracovat na plné obrátky. Je bezdomovec nebo ne? Co má v té tašce? A co se skrývá v naditých kapsách kostkovaného saka, které bylo o dobrá dvě čísla větší? Je opravdu vyšinutý nebo upozornění na jedovaté ještěrky byla jen nahlas vyslovená vzpomínka?

Přestože lidi nesnáším, nikdy mě nepřestanou fascinovat. Baví mě při čekání na přátele pozorovat okolí (času na to mám dost, protože já chodím brzo a oni pozdě) a fantazírovat nad osudy a životními příběhy kolemjdoucích (dokud nezačnou kolemchodit příliš blízko u mě, to začínám být nervní).

Rád – a často – říkám, že kdo se zaobírá problémy jiných, chce uniknout od problémů svých. Pozorování okolí mi tuto, ehm, „pravdu“, neustále připomíná. Tak často unikám do přemýšlení o ostatních, že zapomínám na sebe a své starosti.

Když si to konečně uvědomím, dojdu domů, připravím si šálek čaje, pustím uklidňující hudbu (výborné je na last.fm zadat „Ludovico Einaudi“ nebo „Philip Glass“, případně „Michael Nyman“), sednu do křesla a jen tak popíjím a přemýšlím. O včerejšku, dnešku a zítřku.

Ač sebezpyt někdy docela bolí, otevírá oči a odemyká taková zákoutí naší mysli, o kterých jsme leckdy ani neměli tušení…

Jednou jsem se vracel z DVD půjčovny, a protože byl zimní večer, tma a tak, trochu jsem v šalině poklimbával. K čilosti mě dovedla zvědavost: pode mnou seděl starý pán, vypadal jako hodný dědeček z pohádek, a něco si mumlal pod plnovousem. Zneužil jsem své výšky a nahlédl mu do knihy. Zhnědlá, ošoupaná, ještě ručně sázená snad stoletá knížka byla učebnicí angličtiny.

Tak nějak jsem si myslel, že čeští důchodci žijí dost monotónně, ráno jdou na nákup, odpoledne na procházku, mezitím čtou noviny. Proto mě překvapilo, že někteří si dokáží najít jinou zábavu. Koneckonců, možností je spousta.

Materialismus moderní doby

Co byste dělali, kdyby se vám poškodil zip na batohu? Pro spoustu lidí, které znám, by to byl důvod ke koupi nového.

Mně z batohu pro trajdání po městě (vleze se tam pití, knížka a pár drobností) opadala všechna držátka u jezdců. Mám ten batoh rád, používám ho jako poznávací znamení (man in black s modrým baťužkem) a jen tak se ho nevzdám, takže s drobnými potížemi používám jen samotné jezdce bez držátek.

Ten starý pán (jo, furt mluvím o tom v šalině) na tom byl podobně. Na zipu u hlavní kapsy značně omšelého batohu taky chybělo držátko.

S naprostou samozřejmostí z kapsy u bundy vytáhl balíček bonbonů převázaný gumičkou. Gumičku roztrhl na dvě části a každou z nich svázal v novou. Jednu gumičku vrátil na bonbony a druhou přivázal k zipu. Primitivní, funkční řešení.

Kdo z dnešní generace by toto udělal?

Velice často jezdím městskou hromadnou dopravou. Do školy, ze školy, do města, z města, do/z…

Pokud jedu déle jak 5 minut (tj. vždy), mám veškeré letáky v mém krátkozrakém dohledu přečtené a začínám se nudit. Knížku s sebou vozím málokdy, mahjong na mobilu mě už nebaví, a tak jsem začal přemýšlet o koupi mrňavé krabičky na přehrávání MP3.

Stačila jedna cesta šalinou, abych si to rozmyslel.

Za mnou seděla slečna, která epilepticky škubala hlavou. Zaslechl jsem jakési tucání. Přede mnou byl kluk, z jehož sluchátek jsem slyšel něco o postříkaných kozách. To vše o hlasitosti, kterou bych, být majitel přehrávače, tlumil na setinu (a to pomíjím fakt, že měli pecky v uších).

Takže jsem seděl, poslouchal hip-hop řízlý technem a přemýšlel. Empétrojku nepotřebuju.

Sice takový hudební mišmaš není můj šálek čaje, ale co nadělám.

Určitě to znáte. Jdete po chodbě, ulici nebo mezi regály v obchodě a spatříte něco zajímavého cca ve výšce metr třicet. Sklopíte tam zrak a… A koukáte na prsa.

Ovšem ne ledajaká. Přes ty dva kopečky se kroutí jak had nějaký nápis. Terranova, Frisco, jiný text. Div, že tam není napsáno Koukej, jak mám hezký prsa.

Tyto ženy a dívky prostě chtějí, abyste občas sklopili zrak od jejich nádherných očí. Tak jim vyhovte, pánové. Hlavně ti copywriterští.

Ó ká. Je fajn šlapat po čerstvé pokrývce chodníku, která chřupe pod nohama. Ale není fajn ohodit se tou hnědou sračkou, případně si nechat bílý polotovar hnědé sračky padat za krk.

A vůbec, může mi někdo zodpovědný vysvětlit, proč máme zimu na podzim?