V posledních asi pěti letech se docela nahlas ozývají příznivkyně a příznivci (povšimněte si tzv. „politické korektnosti“) feministického hnutí. Rozšiřuje se také cosi jako vědní obor zvaný gender studies (anglický název se používá v ČR pravděpodobně proto, že v zamýšlení se nad posílením ženské moci a vyvracením převahy mužů studentky tohoto oboru nemají síly vymyslet českou terminologii).

Moc tento jakože vědní obor nechápu. Mimo jiné totiž zkoumá, proč je v některých oborech výrazně nerovnoměrný poměr mužů k ženám. Nevím, k čemu ty jakože vědkyně oboru gender studies došly, ale – čistě subjektivně – znám rozhodně více mužů než žen, kteří se rádi rejpají v motorech nebo mezi jejich koníčky patří pilotování letadel. Čímž samozřejmě neříkám, že se občas nějaká technicky zdatná (a možná zdatnější než leckterý muž) žena nenajde. O kácení stromů nebo těžbě uhlí ani nemluvím.

Jak jsem již někdy dříve psal, všichni jsme lidé a všichni máme stejná práva (a povinnosti). Platí to i pro muže a ženy. Ergo zde je rovnoprávnost jasná. Podívejme se ale na problematiku z pohledu zaměstnavatele.

Jako (potenciální) zaměstnavatel chci vydělávat. Hodně. Strašně moc. Ale férově. Jestli chci vydělávat hodně strašně moc (ehm), budu potřebovat zaměstnance. A to je kámen úrazu.

Najít dobrého člověka je dost těžké. Když jsem ještě pracoval v Beze slova, dostal jsem asi patnáct žádostí o práci. Vzal jsem dva: korektorku a korektora. Zbytek z nejrůznějších důvodů nedostal šanci. A někteří si to vzali velmi osobně (bez dalšího komentáře). Když už (konečně) dobrého člověka máte, budete chtít, aby ve firmě zůstal. A to je další kámen úrazu. Často se tento požadavek vylučuje s fanatickým křikem o rovnosti pohlaví.

Muži jsou rozsévači semene (to není z mé hlavy). Zasune, vy… zasadí, odejde. Feministky, sežerte mě. Muž bude v práci tak dlouho, dokud ho bude bavit a dokud mu bude vydělávat dost peněz. Navíc je (obvykle) soutěživější než žena, takže relativně zdravě dokáže podnik posunout dál. Žena je oproti tomu nádoba (četli jste Šifru mistra Leonarda od Dana Browna?). Může mít úplně stejné vlastnosti jako úspěšný muž (a taky že je má), ale pokud nechce být okolím považována za chladnokrevnou bezcitnou kariéristickou mrchu, musí si alespoň jednou odrodit. A porod může být vrah úspěšné kariéry. Mladou ženu se leckterý zaměstnavatel bojí přijmout, protože mu může kdykoli porodit (přesněji řečeno, nemusí to být se zaměstnavatelem :)). Mladou matku pak ohrožuje právě ten capart. Onemocní – a pracovní síla je v tahu. Není tedy divu, že navrch mají muži, starší ženy s odrostlým potomstvem a ambiciózní chladné kariéristky.

Spíše než boj za rovná práva, která již rovná jsou, bych rád viděl expertky a experty (opět si povšimněte politické korektnosti v oslovení dle křiku fem… studentek gender studies), kteří by podnikům radili, jak firemní procesy upravit pro snadnou práci z domu. V době kancelářských krys by to nemusel být tak velký problém. A zaměstnavatelé, ženy na mateřské a silné individuality se strachem z lidí budou spokojení.

Věřím, že s tímto přístupem se brzy vyrovná výkonnost mužů a žen v nefyzických profesích a tím pádem i nerovné platy. Konzervativní zaměstnavatelé pomalu uvolňují místo pokrokově a komplexně myslícím kolegům, kterým dříve či později docvaknou výhody (i nevýhody) práce z domu a podpory svých zaměstnankyň a zaměstnanců.

Až se toto srovná, budu se moci naplno smát snaze fem… některých žen zrušit koncovku -ová na konci jmen, protože „to dává najevo dojem, že žena patří svému muži.“

Hm. Že bych začal nový byznys jako konzultant pro přípravu vnitrofiremních procesů k práci z domova?

(Poznámka na závěr: Tento článek jsem napsal začátkem července 2008, pravděpodobně v rozhořčení po zhlédnutí nějaké reportáže v TV nebo po přečtení článku v novinách. Při přepisování z papíru do e-podoby jsem váhal, jestli jej přepsat dle mého současného umírněnějšího názoru nebo jestli článek nechat v původní podobě jen s lehkými změnami. Vyhrála druhá možnost. Neznamená to však, že jsem si přestal myslet to, co jsem psal. Jen bych to teď řekl jinak. Berte to, prosím, při psaní rozhořčených komentářů na vědomí. Je to jen názor. A já tu nestrpím křik rozhořčených fanynek feministického hnutí.)

V běžných pracovních dnech televizi nesleduji. Mám na práci jiné věci, jako je například studium nebo psaní. Jako student mám ovšem dva měsíce volna, což pouhým psaním zaplním dost těžko. Kromě procházek, bazénu, pochůzek po městě nebo již zmíněného psaní se tak mým žroutem času stala i televize.

Řeknu to narovinu: televizi považuji za ztrátu času; dokonce i dříve denně sledované zprávy nahrazuji za internet a papírové noviny. Není čemu se divit: při letmém náhledu do programu domácí čtyřky - ČT1, ČT2, Novy a Primy - málokdy najdete něco zajímavého ke koukání.

Naštěstí existuje i televize kabelová a s ní kanály Spektrum, Discovery, National Geographic nebo Viasat Explorer a Viasat History.  Spektrum nabízí spoustu pořadů o vaření, což je jeden z mých koníčků: Vaření s Nigellou, Moje tlustá řecká kuchyně, Dvě dámy při těle, pořady s Anthony Bourdainem nebo Jamie Oliverem. Discovery pořady jako Bořiči mýtů nebo Jak se to dělá? National Geographic a pořady na kanálech Viasat sleduji jen namátkou, protože kdybych nakoukl do programu, od televize se neodlepím.

Odpoledne to je zajímavější i v domácích vlnách. Miluju tajemství a záhady, proto se rád podívám na jakoukoli detektivku s Herculem Poirotem, na Dr. House, Vražedná čísla nebo Kriminálku Las Vegas.

Na jednu stranu jsem rád. Odpočinu si, dozvím se něco nového, zamyslím se a možná mi nějaký pořad vnukne podnět pro článek. Blbé však je, že u televize jím. Snídám a večeřím. A to dlouho. Jsem zvědavý, jak to budu shazovat.

V poslední době jsem v kině nějak často. Zcela jistě za to může letní volno, které zaplňuju kulturou více než kdy jindy.

Včera jsem se nachomýtl ke dvěma premiérám, o kterých mi stojí za to poreferovat.

Temný rytíř

V pondělí jsem procházel městem a chtěl si zkrátit cestu skrz Velký Špalíček (jestli to někomu ušlo, jsem Brňák). Prošel jsem kolem pokladen Palace Cinemas a spatřil plakát na půlnoční premiéru nového Batmana.

Nejsem jeho fanoušek, ani jeden z předchozích filmů jsem neviděl celý, vždycky jsem doma usnul. Ale noc mám rád, takže se můj mozek dočasně (opakuji dočasně) pomátl a koupil jeden lístek.Šťastnou shodou náhod nahoru doprostřed.

Asi o půl půlnoci ze středy na čtvrtek jsem došel do Špalku, koupil si Latté Machiatto, stál u prosklené stěny a pozoroval lidi dole, vynořující se ze tmy do nažloutlého světla pouličních lamp. Miluju noc.

Dost keců, přejděme k filmu.

Jednoduše řečeno: Temný rytíř. Řekněte „wow“.

Typicky anglický Michael Caine. Nenápadný Gary Oldman. Charismatický Morgan Freeman. Nezapomeňme na batmana a jeho milou, ale jejich herecké představitele moc nesleduju. A hlavně: naprosto úžasně zahraný Joker v podání Heatha Ledgera.

Nebudu zde rozebírat děj, od toho tu jsou jiní, koneckonců je lepší zajít si na to do kina. Doporučuju. Čím mě ale film dostal, byl právě Joker. Jednak díky herci, ale především díky filosofii postavy. Klíčová slova pro ty, co viděli: plán, chaos, zločin pro zábavu.

Hm. S takovou začnu od kin vybírat poplatky za skrytou reklamu.

Mamma Mia!

Hudbu neposlouchám nijak často. Když už, tak modernější provedení klasiky nebo současné skladatele soundtracků, např. Michaela Nymana nebo Philipa Glasse. Když už se zaposlouchám do rocku nebo popu, bývá to v rádiu, které někde běží jako kulisa. Obecně bych mohl říct, že se mi líbí starší hudba, cca 60. – 90. léta. Třeba ABBA.

Upoutávky na filmový muzikál Mamma Mia! Jsem viděl v kině, když jsem… hm, ani si nevzpomenu, na čem jsem byl. Ale je to jedno. Podle ukázek mi film přišel jako příjemně odpočinkový s dynamickou hudbou. Děj šel tak trošku mimo mě (shrnuto: slaďáček o hledání otce; holka dvacet let neví, kdo je její otec a pak se vyrojí hned tři potenciální), ale hudební čísla jsem si vychutnal. Mohla za to nejspíš velice dobře zpívající Meryl Streep, dílem i skvělé tajtrdlíkování tří žen, co mají padesátku dávno za sebou. Pierce Brosnan se jako zpěvák moc nevytáhl, v Jamesi Bondovi nebo Aféře Thomase Crowna jeho charismatický hlas vynikne mnohem líp než při zpěvu.

Není to žádný intelektuálský kousek, který můžete rozpitvat a přemýšlet nad motivy postav, film je ideální pro nastartování příjemného večera – zajít na film, pak na skleničku…

Jsem zvědavý, jak mě příští týden zaujme VALL-I.

Normálně televizní zprávy nesleduju. Nebaví mě sedět a 30 minut sledovat naprosto nezajímavý balast. Mnohem radši získávám obecný přehled z titulků a perexů na zpravodajských webech a čtu to, co mě zaujme. Není čas ztrácet čas. Poslední dobou však večeřím kolem půl osmé, a tak si u jídla zadělávám na žaludeční vředy při sledování televizních novin na TV Nova.

Zatímco jednička si drží určitou úroveň a čtyřiadvacítka servíruje zpravodajství, Nova se honí za sledovaností, reklamou a penězi a pouští ke zprávám mamlasy. Mamlasy, kteří neumí česky.

Aby bylo jasno, já sám mluvím a píšu trochu nespisovně a při mluvení nehorázně huhlám, ale právě proto nedělám takovou práci (a nenahrávám podcasty). Nováčtí reportéři to ale vidí jinak. Zjevně jediné kritérium pro přijetí je ucházející vzhled. Tolik přeřeků a nesmyslných větných konstrukcí totiž neprodukuju ani já.

Čím to bude?

Vidím zde dva vzájemně provázané faktory:

1. Mladé a nezkušené lidi.
2. Živé reportáže bez možnosti předtočení.

Nejsem tak naivní, abych si myslel, že dřív se lidé před kamerou nepřeříkávali, silvestrovská vydání zpráv jsou toho důkazem. Za to, co na našich obrazovkách vidíme, však může pro mě nepochopitelná tendence TV Nova dělat živé vstupy a rozhovory (které dohromady nedávají smysl) při každé prkotině. Navíc k tomu pouští amatéry, přestože i na Nově zůstalo pár zkušených a dobrých lidí.

Zpravodajství, a to jak televizní, tak i rozhlasové a papírové, by mělo být ukázkou spisovné češtiny. Spisovnou češtinu už ale najdu jen v novinách a některých knihách, možná v rádiu, které neposlouchám.

V týdnu od 14. do 18. dubna v Brně proběhl filmový festival Febiofest. Byl jsem na něj docela zvědavý, v poslední době jsem si oblíbil tak trochu „alternativní“ filmy, které nezavání Hollywoodem a nenasytnou touhou po zisku. Výsledek? Šedesátiprocentní spokojenost.

Pondělí: Schröderův báječný svět

Netušil jsem, že tento snímek oficiálně Febiofest zahajuje, proto jsem byl malinko překvapen, když jsem ve vstupním sále málem vrazil do Igora Bareše, jednoho z hlavních herců. V samotném sále jsem na svém sedadle našel vlaštovku z papíru, což je symbol letošního festivalu. Její účel byl jasný – zbavit se jí tak, že jsem ji hodil kamsi dopředu. Samozřejmě až po výzvě pořadatelů, čímž byl festivalový týden v Brně zahájen. Pro úplnost dodám, že zahájení kromě Igora Bareše byl přítomný i Fero Fenič, dva lidé, snad ředitelé Febiofestu, a Barbora Javorová, nyní brněnská zastupitelka, tehdy ještě jakási náměstkyně (pardon, moc mě to nezajímalo).

K samotnému filmu. Popravdě: byl to nejslabší článek týdne. Poslední třičtvrtěhodinku jsem si říkal „skonči, skonči!“, za což mohly i mimořádně nepohodlné sedačky. Budu vypadat povrchně, ale zlaté Palace cinemas.

Jádro děje bylo poměrně jednoduché. Německý asistent amerického investora si chce splnit sen a chce v Německu, ideálně poblíž jeho bydliště, postavit Tropický ráj – písek, voda, palmy. Svého šéfa nakonec udolá na slib, že jsou tam poblíž vlci, které by mohl lovit. Plán je schválen a může se začít jednat. Ráj jménem Kouzelná laguna má stát na pomezí ČR, Německa a Polska; písek se má dovážet z české pískovny, voda z polské elektrárny. Projekt nakonec zkrachuje na silně individualistických zájmech. Krom tohoto se ještě dočkáme dvou milostných románků.

Schröderův báječný svět není „americká“ komedie založená na rádoby vtipných situacích. To oceňuji, kdybych se na film díval třeba doma z pohodlného křesla, hodnotil bych lépe. Ale můj zadek je mi milejší. Škoda.

Středa: Až na krev

Úterní filmy mi nic neříkaly, tak jsem si dal pauzu věnovanou hraní Syberie. Krásná hra, ale to sem nepatří.

Film Až na krev mě zaujal už u recenze Františka Fuky. Hrdina, který je svině až do konce? Hrdina, který se hollywoodsky nepoučí? Hrdina, který je skutečně docela reálný? Fajn. Beru.

Nebyl jsem zklamaný (až na sedačky ve Scale). Film líčí cestu k bohatství nejprve obyčejného dělníka, pak toho, co můžu s nadsázkou nazvat ropným magnátem. Daniel Plainview se s přibývajícím bohatstvím stává stále nedůvěřivějším a nebojí se jít přes mrtvoly. Doslova. Je ochotný dělat podrazy, nechat se pokřtít, cokoliv – jen aby dostal, co chce. Víc škoda prozrazovat.

Čtvrtek: Gone Baby Gone

Bena Afflecka znám jako herce. Sice si nevzpomenu na nějaký film s ním, ale mám prostě vsugerováno, že je herec. Jaký je režisér?

Překvapivě dobrý. Jeho snímek Gone Baby Gone (v českém znění občas s čárkami mezi slovy) se mi líbil nejvíce z těch tří, na kterých jsem byl. Dokázal poměrně věrohodně vytvořit prostředí, líbili se mi herci i děj.

Dějová linka byla hezky zamotaná a přijde mi škoda ji tady rozmotat. Jen řeknu, co jsem si z filmu odnesl:

Řešení, které je podle pravidel (např. zákonů) správné, může být to nejhorší možné.

Závěr

„Alternativní“ filmy trpí občas stejným neduhem jako moderní umění: je třeba ho vysvětlit. Pokud budu muset u filmu přemýšlet, o čem vlastně je (nemyslím teď určitá poslání a jiné myšlenky, které může film nést), nebudu se na něj dívat. Stejně jako se nebudu dívat na zelený kruh a modrou čáru na bílém plátně a předstírat, že v tom samozřejmě vidím strom u potoka.

Televizní reklamy mají pro zadavatele jedno sladké plus a pro příjemce jedno otravné minus: blbě se přeskakují. Třeba já nerad přepínám kanály. Místo toho si zkontroluju e-maily nebo připravím čaj. I tak jsem ale vystaven vlivu několika reklam (byť často jen zvukové složce), a to tak, že si troufám rozdělit je do několika skupin. Výjimečně se nejedná o pracovní postižení, s televizní prezentací svých klientů nemám společného vůbec nic. I slogany a claimy pro texty přebírám z televizních a printových reklam. Ale to je na jiný článek.

Jak jsem rozdělil televizní reklamy?

• Praktické reklamy. Hezkým příkladem jsou výrobky od Gillette. Neoslní přehnanou kreativitou, ale říkají fakta. Čili důvod, proč si to koupit. Světe div se, ono to funguje! Koupil jsem si Gillette Fusion, protože mě jednoduše přesvědčili. Rád vyzkouším další výrobek s podobnou reklamou.
• Milé reklamy. Sice mě obvykle nepřesvědčí k nákupu, ale nevadí mi. Dokonce se na ně rád podívám. I opakovaně. Mají třeba hezkou hudbu. Nebo jsou hezké tak nějak úplně. Jako třeba vánoční Coca-Cola. Sice si ji nekoupím, protože piju Kofolu (byť, asi jako jediný, nemám rád reklamu s prasátkem). Ovšem i tyto milé (nebo lépe hezké) mohou prodávat. Třeba Fernet (Ženský ať si dělaj co chtěj).
• Zapomenutelné reklamy. Viděl jsem, zapomněl jsem. Příklad neuvedu. Žádný si nevybavím.
• Zvorané reklamy. Jogobella a žena, která neumí mluvit. Psychotronik od Vodafone. Komentář k tomuto druhu se obejde beze slova.
• Reklamy (a kampaně) „Jednou a dost“. Kreativci tak moc touží po Louskáčku (na ořechy) nebo výletu do Cannes, že zapomínají na prodej. Takové reklamy se dají vidět jednou, dvakrát – ale pak lezou na nervy. Přesně to se povedlo vloni Vodafonu. „Ale my jsme řekli NE!“ zaznělo z televizní obrazovky tolikrát, že i já, nepřepínač, jsem s nachlup stejnou větou na rtech sahal po ovladači. A lekce reklamštiny? Nevím, jestli Čtvrtníček potřeboval peníze nebo jestli se jen zcvokl příslušný člověk ve Vodafonu. Na každého ale dojde. Sami si na tom naběhli.

Kdo za tím stojí

Myslím, že je fér uvést autory odkazovaných spotů. Za pomoc děkuji Kryšpínovi.

• Vodafone má na starost Mark BBDO.
• O Fernet pečuje Young & Rubicam.
• Na Coca-Cole se kreativně vyřádila agentura McCann Erickson.
• Totéž platí i pro Gillette.
• Kofolu a prasátko má na svědomí Kaspen.