Cizí státníci se mohou přestat ptát: „A vy jste kdo?“, když přijedou na nějaký evropský summit, v jehož čele bude (už zase) někdo jiný než před několika měsíci. V posledním roce kupříkladu Američané jednali se Sarkozym (nabubřelý frantík), Topolánkem (hromotlucký Čech), Fischerem (nenápadný Čech) a Reinfeldtem (holohlavý Švéd), z nichž se všichni čtyři během posledního roku prostřídali v jediné funkci. Ustanovení jednoho takového hromadného mluvčího, jakým se 19. listopadu 2009 stal Herman Van Rompuy, je bez ohledu na další okolnosti poměrně logický krok (pomiňme nyní, že jeho role mluvčího se správně jmenuje Předseda Evropské rady a že je považován za něco jako Prezidenta Evropské unie, přestože má – čistě teoreticky – méně moci než třeba zmíněný Sarkozy nebo má oblíbenější Angela Merkelová; dále pomiňme, že je to další černá díra na peníze) – ač vše, co řekne, musí projít přes ostatní hlavy EU, je jakýmsi symbolem jednotného názoru/stanoviska, a mohl by tak upevnit pozici Evropy jako silného vyjednávače. Vztaženo na obchod, jednat o zakázkách pokaždé s někým jiným v rámci jediné firmy taky nevypadá zrovna důvěryhodně.

Ačkoli nesouhlasím s většinou kroků, které EU činí (z instituce, která měla usnadnit a upevnit hospodářské vztahy, se stal osten v zadku, který omezuje svobody firem, poškozuje volný trh a občany evropských států má za nesvéprávné idioty, kteří se neumí rozhodnout sami, jestli chtějí strčit do počítače DVD a ihned pohodlně sledovat film ve Windows Media Playeru, nebo jestli předtím stráví hodinu na telefonu se zkušenějším známým, který je bude navigovat, jak do toho zatraceného krámu něco nainstalovat), Herman Van Rompuy se mi líbí. Zejména proto, že by mohl Evropou při troše snahy pořádně zatřepat.

Zahraniční novináři jeho tvář posměšně srovnávají s mimozemšťanem E. T., české atrapy žurnalistů poukazují na nápadnou podobu s Vladimírem Špidlou. Asi proto, že o moc víc se o Van Rompuyovi neví a všechny deníky u nás omílají stejné informace – belgický premiér, velmi skromný a nenápadný, vystudoval ekonomii a filozofii, byl ministr financí, během necelého roku v premiérském křesle dokázal svůj národ víceméně sjednotit. Některé zprávy zahrnují perličku o zámcích a klíčích v parlamentu a zálibu v haiku. Tím jsme tak nějak skončili.

Je jasné, že právě skromnost a nenápadnost vynesla Hermana Van Rompuye do křesla předsedy Evropské rady – takový introvert nezastíní velkohubého frantíka ani sebevědomou a emancipovanou Angelu Merkelovou. Ale právě ta skromnost a nenápadnost nového reprezentanta EU by mohla Evropě připomenout, jaký byl její účel – zjednodušit obchod a život (a zůstat stranou), nikoli kafrat do všeho možného, jako jsou třeba parametry banánů prodávaných na území EU.

Doufám, že se nový „prezident Evropy“ nenechá svázat a nestane se loutkou ve francouzsko-německých rukou, ale že se zachová stejně jako v Belgii a vymění zámky zasedacích místností, až bude EU rozhodovat o směrnici dovozu karamelových bonbonů z Turecka – stejně jako to udělal doma, kde přesně takto zabránil poslancům rozdělit Belgii na dva státy.

Anebo že to bude zkoušet tak dlouho, jako Václav Klaus odolával tomu lisabonskému nesmyslu.

Předminulý týden jsem psal o prokrastinaci (pro připomenutí: prokrastinace = [zbytečné] odkládání úkolů). Pojmenoval jsem důvody, proč odkládám úkoly, a předestřel jsem historii toho, jak jsem si posledních pár let organizoval svou práci. Dnes bych rád pověděl něco o dalším bojovníkovi proti této „chorobě“ – o metodě kaizen.

S metodou kaizen jsem se poprvé setkal asi před dvěma lety, kdy jsem ještě podnikal a zajímal se o trendy v managementu. Kaizen jsem uznal za zajímavou techniku, ale nijak jsem jen do svého života a byznysu neaplikoval. Před pár měsíci (hm, bude to asi půl roku) jsem se u večeře a zajímavého bílého vína bavil s dobrým kamarádem o sebezlepšování. Padla řeč i na kaizen – kamarád mi poskytl literaturu a já se o tuto metodu začal zajímat víc.

Stručně řečeno kaizen hlásá toto: není třeba dělat radikální změny; mnohem účinnější je měnit něco po malinkatých krocích, ale pravidelně. Když chci zhubnout, není nutné vybrakovat BIO obchod se seschlou mrkví a koupit si permanentku do fitcentra. Lepší je dát si denně o hranolek (ano, čtete správně, o jeden hranolek denně) méně k jídlu. Když se chci konečně naučit pořádně španělsky, stačí jedno slovíčko denně.

Vtip je v tom, že potřebujete získat návyk. Časem bude hranolků k obědu málo – a budou vám stačit. Časem zjistíte, že španělštině můžete věnovat ne 10 sekund, ale 10 minut denně – a 10 minut denně věnovaných jazyku je dostačujících, jak vám potvrdí každý inteligentní jazykář.

Začnete s malými kroky – a po určité době zjistíte, že jste ušli dlouhou cestu, na kterou byste si dříve netroufli.

Prokrastinace existuje jen proto, že existují i složité a dlouhotrvající úkoly. Poskytují spoustu výmluv – nemám čas, je toho moc, nechce se mi, nemám šanci to zvládnout a tak dále. Když ale monstrózní úkol proženu mlýnkem a rozmělním jej na drobečky, většina výmluv je pryč: i velmi zaneprázdněný člověk si může vyrobit (dnes i koupit!) kartičky se slovíčky cizího jazyka, strčit je do kapsy a při čekání na MHD je vytáhnout a projet.

O metodě kaizen toho bylo napsáno mnoho. Články, knihy… O podnikání i osobním rozvoji… Stačí jen hledat.

Anebo lépe: hned teď si sednout (to už asi děláte), zvolit si nějaký cíl a cestu k němu rozsekat na krátké úseky.

Moc nezvládám dělat nějaké pravidelné činnosti, jako je třeba denně psát 200 slov. Proto v plodných chvílích píšu do zásoby, naházím to do WordPressu a spoléhám na automatické vydání v určitý den. Funguje to velmi dobře.

Tedy pokud nezapomenu, že od února jsou všechny plánované články pouze v notesu papírovém, nikoli internetovém.

Poučení pro tento týden: Nastavte si den před plánovanou činností pořádně hlasitý budík, který vám připomene, že na něco nesmíte zapomenout.

Tak nějak by se dal charakterizovat můj přístup k práci. Prý na to nevypadám, prý vypadám docela spolehlivě, ale to jsou jen krycí manévry. Nemá smysl si nic nalhávat. Tak jako spousta jiných lidí kolem mě dělám své úkoly na poslední chvíli. Vše odkládám až na nejzazší termín a pak pracuji pod obrovským tlakem. Mohl bych si namlouvat, že jsem ve stresu výkonnější, ale není to pravda. Stres mne jen donutí úkol udělat. A práce na poslední chvíli rozhodně nebude tak kvalitní, jak bych chtěl.

Laura Stack, autorka knihy Leave the Office Earlier (kterou jsem sice nečetl, jen lehce prolétl, ale to mi nezabrání ji citovat), tvrdí: „Deadline je pro lidi, kteří by bez toho svou práci nedokončili.“ Má naprostou pravdu. Termín je hraniční datum, nikoli signál k započetí práce. Chytrý a pečlivý člověk pracuje tak, aby odvedl to nejlepší, co dokáže, ne to nejlepší, co vyplodí hodinu před půlnocí.

Kdysi jsem četl jakýsi průzkum, který tvrdí, že asi 40 % studentů trpí prokrastinací. Prokrastinace = takřka chorobné odkládání úkolů. O tomto problému rád píše WORKaholic, více tedy čtěte u něj.

Zaujalo mě to číslo. Čtyřicet procent. Zkusmo jsem se zamyslel nad nereprezentativním vzorkem asi sta lidí, mých studujících kamarádů, a došel jsem k závěru, že míra prokrastinace se zde blíží 95 procentům. V tomto úhlu pohledu se ta čtyřicítka zdá být dosti optimistická.

Co za tím ale vězí?

Některé úkoly odkládám, protože mne nebaví. Patří sem třeba dlouhodobá maturitní práce (obdoba VŠ diplomky). Zvolil jsem si téma, které mne v průběhu roku přestalo bavit. A teď si to vyžírám.

Jindy úkoly odkládám kvůli jiným aktivitám. Třeba divadlu, filmu, zajímavé knize nebo potřebě jít se projít. Někdy dokonce radši čistím své černé kožené polobotky, než abych dělal něco užitečnějšího. I když… pravda, mé boty jsou také důležité.

Posledním důvodem odkládání úkolů, který mě teď napadá, je obyčejná lenost spojená s únavou. Teoreticky bych měl každý den napsat kousek, alespoň kapitolu, mého projektu 365. Práce to je zábavná a ohlasy některých čtenářů mě povzbuzují a inspirují, ale prostě jsou dny, kdy si sednu k notebooku, otevřu „.doc“ s 365kou, jen tak koukám, v hlavě prázdno, a pak to vzdám a jdu spát. Ani nevíte, jak mě to štve.

Nehodlám se však s takovým přístupem smířit. Chci bojovat. Bojovat sám se sebou. Je to dost těžké.

Dříve jsem si úkoly psal do diáře na konkrétní datum. Škrtal jsem, přesouval jsem, nestíhal jsem. Tudy cesta nevedla. Od té doby do diáře píšu jen data schůzek, písemek a jiných aktivit.

Dále jsem zkusil denní to-do listy. Taky nic moc. „Pondělí” jsem přepsal na „Úterý” a výsledek byl nulový. Neměl jsem poškrtaný diář – jediné plus.

To-Do listy ale byly krok správným směrem. Psal jsem si souhrnné seznamy úkolů bez rozlišení data a postupně odškrtával splněné. Vidět ty škrtance bylo motivující, chtěl jsem škrtat víc a víc… Celý seznam se však po čase stal úžasně nepřehledným.

Odtud nebylo daleko k malým papírkům. Jeden papírek, jeden úkol. Co se udělá, se škrtne a vyhodí. Papírky mizí, občas nějaké přibudou, občas se nějaké ztratí. Zejména ztráta papírku je dobrou zkouškou „nutnosti“ úkolu – když si ztráty nevšimnu a po úkolu se nikdo neshání, je to znamení, že bych se jinak věnoval zbytečnosti. (Blbé by bylo, kdybych ztratil poznámku „Podat daňové přiznání.“) I papírky ale mají nevýhodu: těžko se v té záplavě rozhoduje, co udělat dřív.

V současné době funguju půl napůl s papírky a to-do listy. Denně si vytyčím tři hlavní úkoly (365, maturita, aktuální činnost), které prostě musí být ten den hotovy. Když mi zbude čas, můžu si číst, koukat na filmy nebo dělat něco jiného. Třeba s zimmim kout ďábelské plány. Ale dřív ne.

Prokrastinace je ohavné slovo označující ohavný návyk. Jak řekla Laura Stack: termíny jsou pro ty, kdo bez nich neumí pracovat. Neprokrastinující (ehm) jedinec má nad ostatními obrovskou výhodu: je-li schopný, odvede lepší práci a v 35 letech ho netrefí šlak. Možná.

Mezi hlavní příčiny prokrastinace patří lenost, nechuť a přemíra jiných aktivit. Tedy nedostatek koncentrace; je snadné nechat se rozptýlit. Už jsem omezil Facebook i ICQ, což jsou hlavní zloději pozornosti. Teď ještě něco udělat s nespavostí a následnou únavou a myslím, že bych to odporné slovo – prokrastinace – mohl škrtnout ze svého slovníku.

Bez ohledu na to, jak kdo vnímá sám sebe, má každý jedinec schopnosti, znalosti a vědomosti, díky kterým se odlišuje od ostatních. Ať už pozitivně nebo negativně. Tyto vlastnosti jsou vlastně předpoklady pro vykonávání určitých činností – teoretický matematik bude asi levoruký (neplést leváky s levorukými, prosím), automechanik se asi po večerech nebude zabývat pokročilou kvantovou fyzikou a tak podobně. S tímto asi budete souhlasit. Problém však nastane, když si daný jedinec není svých silných nebo slabých stránek vědom.

Toto je obrovská nevýhoda introvertů. Tak moc se zaobírají sami sebou, že pro samý les nevidí stromy a jejich odlišnosti a kvalitu. Leckdy vidí jen zřetelné stránky osobnosti, jen to, čemu se dlouho a rádi věnují. A i to leckdy nepovažují za vhodné pozornosti. Na maličkosti, které je činí velmi zajímavými společníky, je musí upozornit až dobří přátelé. Nebo nepřátelé, ale ti se spíše věnují slabým stránkám.

Zdravě sebevědomý člověk – jak už sám název napovídá – dokáže svou osobnost, své duševní vlastnosti, poměrně dobře zanalyzovat. Je si vědom svých silných a slabých stránek, rozsahu vědomostí a znalostí, dokáže odhadnout, co si může dovolit – a od čeho dát ruce pryč. S tím vším souvisí sebedůvěra. A to je dost velký háček.

I sebevědomý člověk totiž může sebedůvěru postrádat. Anebo si věřit až moc.

Mohu si být krásně vědom svých znalostí nejpodrobnějších detailů judaismu (není můj případ), ale mizerná sebedůvěra mi bude našeptávat, že

1. se tímhle neuživím a nikoho to nezajímá nebo
2. existují odborníci, kteří toho ví víc než já. A je fuk, že když se na židovské vyznání zeptáte běžného člověka na ulici, dotyčný udělá „eh“ a vyblekotá cosi o Mojžíšovi a Hitlerovi.

Přitom podrobná znalost relativně okrajového tématu může být občas užitečná. Hlavně ale dokazuje, že máte o něco zájem, jste schopni pracovat s informacemi, učit se a máte dobrou paměť. Kdo z vás má koníčka, ve kterém je opravdu dobrý?

(Prostor pro zamyšlení nad sebou samým.)

Sebedůvěru (a sebevědomí) lez přitom získat relativně snadno. Testováním. Není nic snazšího, než si své znalosti, vědomosti a schopnosti porovnat s jinými. Snad jen lidé se sebedůvěrou pod bodem mrazu mohou utrpět jistě škody, když obsadí až druhé místo.

Vím o tom své. K smrti nerad skládám zkoušky a testy. Čekám od sebe příliš, protože nesnáším chyby (a neschopnost). Jistě… chyba popožene dál, poučí… Ale není lepší chyby nedělat? Také mám příliš vysoko nasazenou laťku. Úspěšnost 95 % je pro mne málo, 100 % je tak hranice přijatelnosti.

Rád se bavím s lidmi, kteří se nějak liší od ostatních, jsou v něčem hodně dobří, zajímají se o poměrně netradiční záležitosti. Občas mne ale udiví, že to o sobě neví. Je to škoda, protože jestli neví o svých schopnostech, nemohou je ani cíleně rozvíjet. A to je škoda ještě větší.

Zdravě sebevědomí lidé toužící po zdokonalení se jsou motivováni. Zvídavost je táhne dál. A díky tomu mohou táhnout i společnost.

Pixy kdysi překdysi rozebíral pojem slova kýč. Souhlasím s jeho myšlenkou, že kýč se od umění liší účelem, za jakým byl stvořen. Kýč někdo stvořil proto, aby se lidem líbil, aby si dílo koupili. Umění by zase mělo skrývat osobitý projev autora nebo nějakou více či méně hlubší myšlenku. Jako paralelu použil porno a erotiku. Jediným účelem porna je vzrušit, vybouřit hormony. Erotika na druhou stranu lehce provokuje, neodhaluje, ale nechává prostor k domyšlení, hraje si s fantazií. To stejné platí pro humor.

Já sám smysl pro humor trošku postrádám. Ne že bych se rád nezasmál, to ne, ale… Neumím vyprávět vtipy a (pro mne) úsměvné, sarkastické či ironické poznámky často zůstávají nepovšimnuty. Hodně situací z grotesek přejdu zívnutím, komedie v divadle sleduji s lehkým úsměvem na rtech (to proto, že když se směju, buď vydávám příšerné zvuky, anebo se třesu tak, že se otřásá i celá řada; to sem teď ale nepatří). A navíc se rád mračím, jsem věčně negativní a ztrácím trpělivost. Chm, krásně jsem to odbočil, že?

No prostě s humorem to máte jako s erotikou. Kameňáky, tzv. fekální humor a tak podobně ukojí chtíč po smíchu a… a tím to tak nějak skončilo. Nebaví mě. Je to příliš… prvoplánové, cílené, bez hlubšího smyslu. Proto jsem si zamiloval černý a anglický humor (nebo ještě toto a toto) a humor v leckdy těžce pochopitelných narážkách, miluji vtipy pro zasvěcené (a nesnáším, když někdo takový vtípek pronese v situaci, se kterou nejsem seznámen), zbožňuji Terryho Pratchetta a má pitomá paměť si uchovává spousty zajímavých hlášek mých přátel a známých.

Humor je koření života. A jako s kořením by se s ním mělo zacházet. Když je ho málo, je jídlo mdlé. Když moc, přehluší vše ostatní.

O jedničku vyšší letopočet svádí k rozjímání nad uplynulými dny. I já se v prvním zápisku v Notesu lehce poplácám po rameni a trošku pokárám.Jsem sám překvapen, že jsem zvládl publikovat celý rok pravidelně. Nezvládám pravidelné činnosti, takže jsem publikování přebelhal pro mne typickou obezličkou: během jednoho víkendu jsem napsal několik zápisků a měl měsíc klid. Ale v tomto případě je cíl důležitější než cesta.

Co jsem však nezvládl (a toho je hodně): při pročítání starších článků jsem zjistil, že neumím psát konce. A když náhodou ano, tak se opakuji. Možná to bude jen omezeností okolního světa, ale mnohem spíš tuším problém v sobě.

Hodně mě štve má neschopnost dotahovat věci a) do konce b) do ohlášených termínů. Připravuji dva a půl projektu, z toho dva mají být dávno ven ze šuplíku a z té půlky je hotová tak třetina. Nesnáším neschopnost. Obzvláště tu moji.

Co by se mi líbilo v roce 2009? Poznámky se mi množí odkazy na literární a divadelní díla. Možná ze mě bude kulturní recenzent.

V souvislosti se (zatím) nespuštěným projektem chci ozkoušet interakci se čtenáři. Napadá vás zajímavé téma? Společenský jev či problém? Aktuální kauza? Pošlete mi zprávu. Rád si rozšířím obzory.

Každý, kdo se mnou někdy zašel na jídlo, kávu či čaj, si povšiml, že ihned po objednání začnu studovat reklamní materiály na stole. Dříve se jednalo spíše o profesní deformaci, dnes to připisuji syndromu přečtu-všechno-co-se-mi-dostane-pod-ruku. Když se hodně nudím, čtu i etikety lahviček na stole. (Omlouvám se všem, kterým jsem toto udělal; s VÁMI jsem se určitě nenudil.)

Od dob, kdy bylo vynalezeno písmo (potažmo knihtisk; nebo – ještě lépe řečeno – od dob, kdy začaly být texty dostupné širší mase), se čtení stalo jednou z velmi oblíbených náplní volného času. Svou roli jistě hrála ústní slovesnost a všeobecná láska k příběhům, knihy však krom krásné literatury zprostředkovaly i vědění, což muselo vzrušit zejména tehdy nepříliš početné intelektuálstvo. Tuto pozici si texty uchovaly dodnes. Psané projevy totiž poskytují i pár vylepšováků do života.

Čtení rozšiřuje slovní zásobu a vylepšuje vyjadřování. Tedy alespoň teoreticky, já toho zářný příklad rozhodně nejsem. Sečtělý člověk si také udržuje přehled o dění a dá se s ním bavit o zajímavějších věcech, než je nová scénka ól iks. Nemluvě o tom, že osoba, které rukama projde víc než slabikář z první třídy, dokáže mnohem lépe interpretovat i sdělení médií a rozvíjí si své kritické myšlení (tohle mi moc nesedí, jinde jsem to četl jinak a tak podobně). Tolik potřebná vlastnost v době tupých stád a krys hypnotizovaných píšťalami…

A co je na tom to nejlepší: platí to stejnou měrou pro beletrii, poezii, odbornou literaturu i literaturu faktu, časopisy a noviny. I když… Jakýsi průzkum, o kterém jsem nedávno četl a který zcela nepřekvapivě nejsem schopen znovu najít, dokázal, že lidé čtoucí smyšlenou literaturu mají oproti lidem hltajícím odborné a faktografické texty rozvinutější empatické schopnosti. Četba románů je téměř nutí, aby se vcítili do postav, aby děj prožívali s nimi, aby pochopili jejich myšlení a konání – a to se přenáší i do běžného života.

Však to znáte i vy: Řekni mi, co čteš – a já ti řeknu, jaký jsi.

Lidé kráčí po povrchu zemském asi deset tisíc let. Povrch zemský ve vesmíru existuje kolem šesti miliard roků. A vesmír? Tak ten tu je… ehm… strašně dlouho.

Průměrný člověk spotřebovává kyslík plusminus osmdesát let. Z toho je minimálně čtyři pětiny ubrblaný a stěžuje si, jak je život těžký.

Ještěže nežije příliš dlouho.

Budu se opakovat: jsme jen kapky v moři. Z globálního hlediska neznamenáme nic. A přece se honíme za ambicemi, trpíme stresem, umíráme na naprosto zbytečné choroby.

Ještě sto let zpátky si lidé běžně užívali rodinu, pohodu, věnovali se svým zájmům, dokázali si život užít (hm, zapomněl jsem na nevolníky, ale představme si, že nic takového nebylo). Pak někomu ruplo v bedně a přišel s myšlenkou, že umřít ve čtyřiceti na infarkt ze stresu je děsně in. Pošetilé.

Lidé se začali brát příliš vážně. A to je největší problém lidstva.

Ano, jsem sobec. Myslím na to, abych se měl dobře. Ignoruji nemoci, hladomor a bídu. A války, které způsobili lidé s příliš velkým (nebo možná malým?) egem. Ostentativně znevažuji práci lidí, kteří pomáhají jiným (kvůli svému egu). Ano, přiznávám se. Neřeším to, co vyřešit nemohu. Věnuji se problémům, které mám pod kontrolou.

Jedno známé (snad japonské?) přísloví říká: „Dej hladovému rybu a nasytíš ho na jeden den. Nauč ho rybařit a nasytíš ho na celý život.“ Když už mám někomu pomoci, pak takovým způsobem, který neutiší kašel, ale který vyléčí nemoc. Proto se mi líbí projekty jako podpora vývoje vakcíny proti AIDS místo dovážení šatstva Afričanům, nebo výstavba škol v Africe. Ale nebudu sem znovu motat charitu.

Lidé se berou příliš vážně. Starají se o vlastní důležitost, chtějí utišit okamžitou potřebu sebeuplatnění a obdivu ke své osobě (kdo by nebyl – aspoň trošku – ješitný) a nemyslí na to, co bude. Zároveň si ale neužijí atmosféru okamžiku. Zmítají se v časoprostoru a činí své životy zbytečnými. Dělají nudnou práci, jsou uštvaní, radši již o životě nepřemýšlí a když už, sní o bezpracně získaném pohodlí.

Beru na vědomí, že ne všichni se mohou věnovat tomu, co je baví a naplňuje. Ale přemýšlet o jiných je jen únik od vlastních problémů.

Trošku mi to přípomíná americkou krizi. Stavíme kolem sebe imaginární bublinu, tváříme se důležitě, vytváříme umělou hodnotu, která se zatím drží jen díky tomu, že se nikdo nezeptal „A jakou mají ty domy opravdu cenu?“.

Nechci upadnout do rutiny – a že k tomu mám opravdu blízko. Proto se snažím věnovat knihám, psaní, divadlu, fotografii, filmu a vědě. Přestalo mne zajímat, co si o mně myslí ostatní (dokud nepřijdou se zajímavým a konstruktivním postřehem).

Proč se brát vážně? I kdybych se dožil sta let, budu jen zrnko písku na Sahaře. A proto stojí za to si život užít, když už ho žiju.

Už ani nevím, jestli jsem četl nějakou knihu, prohlížel fotografie nebo jen tak přemýšlel ve vaně s malinovou pěnou. Každopádně jsem dumal nad smyslem umění a udělal si do mobilu poznámku, díky které nyní mohu plýtvat posledními kapkami mého černého inkoustu. Pak přijde na řadu modročerný.

Proč existuje umění? Proč lidi zajímá, proč jej kupují? Jaký je jeho smysl, jestli nějaký má? Napadly mě tři důvody existence kocháníhodných děl:

1. Autor píše pro peníze.
2. Autor chce širému světu sdělit nějakou myšlenku.
3. Autora tvorba baví.

Umění jako obživa

Chápu, že se i umělci musí nějak živit. Že sláva a pozitivní kritiky je nenakrmí. Ale když se jejich tvorba podřídí penězům, je jen na schopnostech autora, jestli si zachová tvář a přesvědčí svého chlebodárce, že nemusí být nutně popové středoproudý – anebo jestli ze sebe udělá výrobní linku na zboží bez valné (umělecké) hodnoty. Ano, autorovo dílo možná příjemce pobaví. Na úrovni estrád TV Nova. Ale možná se mýlím.

Skryté myšlenky

Začínám se prokousávat tvorbou Umberta Eca. Na internetu jsem četl pár jeho esejů psaných s nadhledem zkušeného a vzdělaného člověka. Koupil jsem si Poznámky na krabičkách od sirek, které skýtají spousty dalších sloupků (podobné sloupkařko-esejistické knihy mám moc rád; mohu přeskakovat sem a tam a třeba v případě Eca mohu vynechat komentáře k italské politice, která mě nezajímá). Obdivuji jeho román Jméno růže, který lze – s rychlým prolétnutím filosofických a teologických pasáží – číst jako slušnou středověkou detektivku, nebo který můžete číst jako filosoficko-teologickou úvahu okořeněnou detektivní zápletkou.

To stejné platí třeba pro obrazy. Jestli jste ovlivněni Brownovou Šifrou mistra Leonarda, Poslední večeře od Da Vinciho vás může uchvátit jak monumentalitou, tak hledáním skrytých významů.

Nejrůznější formy umění, ať už v literatuře nebo někde jinde, využívaly a využívají alegorie, aby schovaly myšlenky proti vládě nebo režimu nebo co já vím proti čemu. Příjemce díla (čtenář, návštěvník galerie a tak podobně) se pobaví, zasvěcená osoba se pobaví ještě víc.

Prostě zábava

Opravdoví umělci jsou podle mě lidé, kteří tvoří proto, že je to baví. Něco je napadne, sednou k papíru či hlíně a kreslí, malují, píší, sochají, fotí… a hlavně si nelámou hlavu s tím, jestli se to někomu bude líbit. Samozřejmě by měli mít talent.

Jistě, „vzdělaná kritika“ může reptat, že je dílo nevyvážené, technicky nedokonalé a tak dále. Ale tvořit jen proto, abych tvořil – to hraničí s komercí.

Vezměme si třeba film Vratné lahve otce a syna Svěrákových. Je to jeden z mála českých filmů, který se mi líbil. Připadalo mi, že se Zdeněk Svěrák nudil, a tak si napsal roli. To je fajn. Vznikl hezký film, u kterého se (snad) bavili herci i diváci. A pomiňme teď, jestli se na soukromé radosti mají užívat peníze z kinematografického fondu.

Už poněkolikáté opakuji, že nerozumím modernímu umění. Nechápu abstraktní obrazy, sochy vypadající jako zmačkané noviny nebo verše složené z nesouvislých útržků. Skoro někdy nabývám dojmu, že k tvorbě umění se stačí zhulit, cosi spatlat a po vystřízlivění k tomu vymyslet pohádku, která ponese myšlenku patlaniny ve stylu co tím chtěl autor říci. A to mě děsí, rozhodně to není můj šálek čaje.

Určitě by mohlo být zajímavé sledovat souvislost tvorby s duševním rozpoložením. Třeba tak trochu bláznivý Van Gogh nebo Franz Kafka, který psal téměř pouze v depresích.

Je to relativní

Umělec tvořící pro peníze může mít talent a tvořit obstojná díla.

Podnětné myšlenky mohou být zabaleny do příšerné formy.

Dílo stvořené pro zábavu nebo v depresi také neosloví kdekoho. Častý případ.

Je to relativní. Záleží na pohledu každého člověka. Co jako dílo označí jeden, odmítne druhý.

Asi se podívám na zoubek kritikům umění a literatury. Zajímá mě, co dělá umění uměním.