Když jsem ještě pracoval, zajímal mě jen výsledek, nikoli způsob, jakým jsem ho dosáhl. Pokud mne paměť neklame, dokonce jsem jako zapřísáhlý materialista lehce opovrhoval idealistickým rčením o tom, že i cesta může být cíl. Při mé práci (copywriting – to pro ty, kteří mě ještě neznají) se to ale dalo pochopit. Důležitá byla spokojenost klienta (zákazníci a peníze) bez ohledu na to, jestli jsem slůvka do jeho textů naskládal podle momentální nálady nebo jestli jsem u práce používal i mozek.

Ostatně motto „jde mi o výsledky“ se aplikuje ve většině zaměstnání. Proč zbytečně šikanovat zaměstnance pravidly, postupy, nařízeními a podobnými zhůvěřilostmi, když každý pracovník má své tempo a metody. A pokud práci odvede kvalitně a včas, nestál bych za ním s cukrem a bičem.

Nedávno však přišla doba, kdy jsem se slovní prostitucí přestal. Nemusím pracovat, mohu se věnovat záležitostem, které mě baví (čtení, psaní, divadlo…), přestal jsem cokoli přepočítávat na peníze, dokážu si užít i takové ty „duchovní hodnoty“. Prostě jsem zjistil, že je mnohem lepší užít si cestu než cíl. Dám příklad.

Když jedu někam do hor na výlet (miluju hory a výhled na další vrcholky), můžu s pohledem upřeným do země dokráčet na vrchol, tam se rozhlédnout, udělat pár fotek a zase jít domů. Jako materialista si odškrtnu položku Projít si Krkonoše v seznamu mých vysněných destinací. Úkol splněn.

Jako idealista se budu věnovat okolí, někde se zastavím, udělám pár fotek, na velkém kameni se najím, chvilku si posedím u studánky s knihou. To, že dojdu k „cíli“, tj. třeba k prameni Labe, je už jen třešnička na dortu. Cílem byla celá cesta.

Další příklad se bude týkat mého oblíbeného vzdělávání. Cíl většiny středoškoláků je opustit lavice s maturitním vysvědčením v ruce. Pro některé je to opravdu cíl a je jim jedno, jak ho dosáhnou. Podvádějí při testech, co můžou, to zkopírují. Jiným naopak na vzdělání záleží, chtějí si něco odnést, takže se učí, zajímají se o něco, maturita je pro ně víceméně formalita, vstupenka na vysokou. Na vysoké to pokračuje – pro někoho je škola jen cesta k titulu (slovy mého spolužáka „Chtěl bych aspoň bakaláře“), pro jiné cesta k vědění a uplatnění. Ti první si vyberou něco nenáročného, ti druzí něco, co je bude bavit a co rozvine jejich schopnosti.

Záleží jen na morálce lidí. Na jejich svědomí. Cti. Smyslu pro fair play. Škoda, že jsem teď použil pro spoustu lidí naprosto neznámé pojmy.

Nemám rád zobecňování (hlavně kvůli mým oblíbeným hláškám To je relativní a Přijde na to), ale jestli chci v klidu umřít a říct si „Bylo to fajn“, měl bych si více uvědomovat, že i cesta může být cíl.

Jsem introvert. To mimo jiné znamená, že mi vyhovuje méně aktivit, mám lepší dlouhodobou paměť a lépe se vyjadřuji písemně než ústně. Právě tato poslední vlastnost zapřičiňuje mou oblibu v ICQ. Při písemné komunikaci mohu vyřčení (odeslání) myšlenky pozdržet, promyslet ji, zamítnout či rozvést, případně podpořit fakty z knih či internetu. Někteří lidé, kteří se se mnou setkali, sice tvrdí, že řečním dobře, ale to platí jen pro případy, kdy vím, o čem mluvím, udělám si hrubou osnovu a mám čas si svůj proslov v duchu cvičit a představovat. To vše je důvod, proč při setkání tváří v tvář spíše mlčím, zatímco na ICQ čile debatuji o spoustě problémů a myšlenek.

S jedním kamarádem jsem při debatě o debatách, řečnění a argumentaci dospěl k několika poznatkům, kvůli kterým nyní píšu to, co píšu, navíc s tak dlouhým úvodem.

V září jsem se účastnil velmi zajímavé víkendové akce. Součástí programu byla i lehce parodující politická debata. Účastníci se ve skupinách rozřadili a přiřadili k politickým stranám, jejichž stanoviska měli hájit bez ohledu na vlastní politické smýšlení. A právě při této politické něco-jako-debatě mne napadly ty dvě myšlenky, které jsem rozváděl s oním kamarádem:

1. Dobrý řečník přesvědčí své posluchače.
2. Dobrý argument přesvědčí i řečníka.

První bod je víceméně jasný. Řečník většinou hájí nějaké stanovisko či pravdu. Pokud reprezentuje společnost, například při výběrovém řízení, měl by si posluchače získat. V jiných případech, třeba na přednáškách o osobním rozvoji, postačí, když posluchači začnou o stanoviscích řečníka jen přemýšlet; nemusí vše přijmout do poslední tečky, naopak, kritické myšlení je často vítáno a může myšlenku či doporučení řečníka rozvinout a poslat dalším směrem. To bych již však odbočoval.

Druhý poznatek si však zaslouží přesnější vysvětlení. Na oné víkendové akci jsem reprezentoval ČSSD a progresivní daň z příjmů. Těžký úkol. Socani mi nikdy nebyli sympatičtí, Paroubek je pro mě sebestředný ******, který by se nejradši stal prezidentem vesmíru, a dr. Rath, jeho slizký patolízal, mi evokuje to, čemu se v angličtině říká whore-wire. Nemluvě o tom, že ve volbách jsem dal přednost modrým a z principu souhlasím s rovnou daní. S úkolem jsem se však poprat musel, a tak jsem hledal přijatelné argumenty. Přijatelné jak pro mě, tak pro publikum. Lhal bych, kdybych teď řekl, že jsem konvertoval k myšlence progresivní dani z příjmů, ale všechny promyšlené argumenty proti rovné dani mne přinutily o problému více přemýšlet.

Jsem za to rád. Po volbách získané alergie na oranžovou se asi jen tak nezbavím, ale začal jsem přemýšlet o objekt- a subjektivním pohledu na svět. Ačkoli se snažím bývat objektivní a dívat se na věc z více úhlů, někdy sklouznu do značně úzkoprsého pohledu na svět. Když si nasadím cizí brýle (dle přísloví Chceš-li poznat člověka, ujdi míli v jeho botách), rozšířím si obzory a začnu myslet.

Škoda, že spousta lidí má své brýle pevně přilepené.

Koncem července tohoto roku, cestou na Shakespearovu Komedii omylů, jsem si na chodníku mezi Zelným trhem a restaurací Tripoli (nebo někde poblíž) všiml zvláštního, bílou barvou na zemi malovaného nápisu:

Jediné, co máme, je tento okamžik.

Zajímavá filosofická úvaha zahrnující materiální vlastnictví i určité rozpoložení duše. Zamyslel jsem se sám nad sebou, což v poslední době dělám více než často; promítl jsem si v hlavě okamžiky, které jsem prožil: příhody, setkání, sny.

Uvědomil jsem si, že svým životem proplouvám. Bez ohledu na čas kráčím svým vlastním tempem, zdánlivě rychlejším než je čas okolo. Celé léto se těším na Vánoce – a když nastanou, tak nějak je minu; v zimě sním o rozkvetlých zahradách – a než si všimnu, že se probudila má alergie, květiny mají pro tento rok své nejlepší dny za sebou.

Někteří tvrdí, že nežiju naplno. Neprožívám okamžiky tak, jako bych měl v další minutě zemřít. Ti lidé mají pravdu.

Zatímco sedím v křesle a čtu, čas plyne. Někdy jsem na dálnici já, jindy on. Někdy čas plyne pomalu, jindy rychle. Někdy nevím, jak přežít dlouhý den, sotva však otevřu oči po sotva šestihodinovém spánku, uplynuly měsíce. Co jsem mezitím dělal?

Vím, že během posledních tří školních let jsem často zmíral nudou – dnes nemohu uvěřit, že za pár měsíců mě čeká rande s maturitní komisí.

Stárnu.

Stárnu a dnešní den není výjimkou. I když… Právě dnes, 2. listopadu 2008, jde to stárnutí znát o fous víc. Lidé mi už nemohou říkat osmnáctko.

Rád si ve svém polohoupacím křesle z IKEA se šálkem čaje v ruce promítám zážitky z celého dne. Přemýšlím, co se událo, co jsem udělal špatně, co se mi povedlo a co bych rád udělal dál. Bývají to hezké chvilky, i když sebezpyt někdy trošku bolí.

Při jedné takové dumavé chvilce s čajem v tmavě modrém křesílku jsem si v hlavě promítal setkání s kamarádem. Šli jsme do kina na velmi zajímavý film Ukrutně šťastni a cestu tam a zpět jsme si – jako snad každý – krátili povídáním. Jak jsem tak vzpomínal, co všechno jsem říkal (je to dobré pro zlepšení komunikačních schopností), uvědomil jsem si, že za spoustou mých činností a majetků vězí nějaký příběh.

Ne, nemám na mysli dramatické akce se složitými zápletkami. Dokonce ty příběhy často ani příběhy nejsou. jiný člověk by na mé vyprávění řekl: „No a? Já si to taky koupil a nedělám kolem toho hogo fogo,“ a neměl bych mu to za zlé. Jenže jak se většinu času nimrám ve své mysli a fantazii a jak mám příběhy rád, přijde mi skoro fascinující, jakou historii mají zdánlivě obyčejné věci za sebou.

Tak třeba můj oblíbený, matně černý Parker Sonnet. Je to trošku lepší plnící pero, avšak ani zdaleka ne luxusní. Parker vyrábí mnohem dražší kousky, stejně jako jiné značky (Watermann, Mont Blanc, …). Svého Sonneta jsem však koupil za první peníze vydělané psaním. Tímto perem jsem napsal své nejlepší reklamní texty. Tímto perem píšu i své články do Notesu (ano, existuje opravdový notes, rukou psané články pak hromadně přepisuji sem do Wordpressu). Tímto perem píšu i ve škole, což trošku sráží jeho kouzlo, ale nevadí. Není divu, že o svém peru teď mluvím, a že je pro mne něco jako první čtvrťák strýčka Skrblíka. O to víc mě mrzí, že se na něm objevila malá prasklinka. Snad zůstane malá – nerad bych takové pero měnil.

Takových příběhů v mém životě najdete více. Třeba o mém hrnku na čaj, co ztratil po vydrhnutí obrovské kouzlo sešlosti a stáří. Nebo o mém telefonu, který přežil hory, deště, mrazy… Má obliba v prezidentské lóži v Mahenově divadle také není jen tak. A obrázek na zdi? Sbírka prasátek? Deka na nohy od mé babičky?

Za vším hledej příběh…

Když jsem byl mladší (jak směšně to zní), moc jsem nechápal údajně Sokratův výrok Vím, že nic nevím. S mým – stále se rozšiřujícím, avšak v relativním pohledu krutě ubohým – současným vzděláním citát již chápu více než dobře.

Obecně: nerad se scházím s lidmi, se kterými si nemám co říct. Avšak děsí mne, kolik mých známých se věnuje tolika aktivitám, o kterých leckdy nemám ani zbla tušení. Samozřejmě ani přátelé někdy nemají ponětí o tom, co dělá má ctěná maličkost, ale i tak mi v hlavě vrtá červíček pochybností. Vždyť ty, Honzo, nic nevíš!

Někdy si připadám jako rozdvojená osobnost: mé introvertní já se touží do hloubky věnovat jednomu nebo dvěma oborům; má mysl uvědomující si nevědomost by však nejradši věděla od všeho trošku. Jak se říká: Devatero řemesel, desáté je bída.

Možná odtud pochází má fascinace a obdiv ke knihám, knihovnám, Googlu a hlavně k lidem, kteří informace sumarizují a nějakým způsobem publikují. Když narazím na neznámý pojem, nový obor nebo když chci vědět něco víc o tom, co právě čtu – za malou chvíli mám odpověď. Úžasné.

Jen mne teď napadá… Hluboká znalost jakého oboru naplňuje mé introvertní já? Vždyť nic nevím.

Připadám si hloupý…

(O tomto tématu také psal zimmi ve své středeční společenské mozaice: O lidech a hlouposti. Přispěl jsem mu pod článek krátkou poznámkou o hlouposti z jeho pohledu.)

V posledních asi pěti letech se docela nahlas ozývají příznivkyně a příznivci (povšimněte si tzv. „politické korektnosti“) feministického hnutí. Rozšiřuje se také cosi jako vědní obor zvaný gender studies (anglický název se používá v ČR pravděpodobně proto, že v zamýšlení se nad posílením ženské moci a vyvracením převahy mužů studentky tohoto oboru nemají síly vymyslet českou terminologii).

Moc tento jakože vědní obor nechápu. Mimo jiné totiž zkoumá, proč je v některých oborech výrazně nerovnoměrný poměr mužů k ženám. Nevím, k čemu ty jakože vědkyně oboru gender studies došly, ale – čistě subjektivně – znám rozhodně více mužů než žen, kteří se rádi rejpají v motorech nebo mezi jejich koníčky patří pilotování letadel. Čímž samozřejmě neříkám, že se občas nějaká technicky zdatná (a možná zdatnější než leckterý muž) žena nenajde. O kácení stromů nebo těžbě uhlí ani nemluvím.

Jak jsem již někdy dříve psal, všichni jsme lidé a všichni máme stejná práva (a povinnosti). Platí to i pro muže a ženy. Ergo zde je rovnoprávnost jasná. Podívejme se ale na problematiku z pohledu zaměstnavatele.

Jako (potenciální) zaměstnavatel chci vydělávat. Hodně. Strašně moc. Ale férově. Jestli chci vydělávat hodně strašně moc (ehm), budu potřebovat zaměstnance. A to je kámen úrazu.

Najít dobrého člověka je dost těžké. Když jsem ještě pracoval v Beze slova, dostal jsem asi patnáct žádostí o práci. Vzal jsem dva: korektorku a korektora. Zbytek z nejrůznějších důvodů nedostal šanci. A někteří si to vzali velmi osobně (bez dalšího komentáře). Když už (konečně) dobrého člověka máte, budete chtít, aby ve firmě zůstal. A to je další kámen úrazu. Často se tento požadavek vylučuje s fanatickým křikem o rovnosti pohlaví.

Muži jsou rozsévači semene (to není z mé hlavy). Zasune, vy… zasadí, odejde. Feministky, sežerte mě. Muž bude v práci tak dlouho, dokud ho bude bavit a dokud mu bude vydělávat dost peněz. Navíc je (obvykle) soutěživější než žena, takže relativně zdravě dokáže podnik posunout dál. Žena je oproti tomu nádoba (četli jste Šifru mistra Leonarda od Dana Browna?). Může mít úplně stejné vlastnosti jako úspěšný muž (a taky že je má), ale pokud nechce být okolím považována za chladnokrevnou bezcitnou kariéristickou mrchu, musí si alespoň jednou odrodit. A porod může být vrah úspěšné kariéry. Mladou ženu se leckterý zaměstnavatel bojí přijmout, protože mu může kdykoli porodit (přesněji řečeno, nemusí to být se zaměstnavatelem :)). Mladou matku pak ohrožuje právě ten capart. Onemocní – a pracovní síla je v tahu. Není tedy divu, že navrch mají muži, starší ženy s odrostlým potomstvem a ambiciózní chladné kariéristky.

Spíše než boj za rovná práva, která již rovná jsou, bych rád viděl expertky a experty (opět si povšimněte politické korektnosti v oslovení dle křiku fem… studentek gender studies), kteří by podnikům radili, jak firemní procesy upravit pro snadnou práci z domu. V době kancelářských krys by to nemusel být tak velký problém. A zaměstnavatelé, ženy na mateřské a silné individuality se strachem z lidí budou spokojení.

Věřím, že s tímto přístupem se brzy vyrovná výkonnost mužů a žen v nefyzických profesích a tím pádem i nerovné platy. Konzervativní zaměstnavatelé pomalu uvolňují místo pokrokově a komplexně myslícím kolegům, kterým dříve či později docvaknou výhody (i nevýhody) práce z domu a podpory svých zaměstnankyň a zaměstnanců.

Až se toto srovná, budu se moci naplno smát snaze fem… některých žen zrušit koncovku -ová na konci jmen, protože „to dává najevo dojem, že žena patří svému muži.“

Hm. Že bych začal nový byznys jako konzultant pro přípravu vnitrofiremních procesů k práci z domova?

(Poznámka na závěr: Tento článek jsem napsal začátkem července 2008, pravděpodobně v rozhořčení po zhlédnutí nějaké reportáže v TV nebo po přečtení článku v novinách. Při přepisování z papíru do e-podoby jsem váhal, jestli jej přepsat dle mého současného umírněnějšího názoru nebo jestli článek nechat v původní podobě jen s lehkými změnami. Vyhrála druhá možnost. Neznamená to však, že jsem si přestal myslet to, co jsem psal. Jen bych to teď řekl jinak. Berte to, prosím, při psaní rozhořčených komentářů na vědomí. Je to jen názor. A já tu nestrpím křik rozhořčených fanynek feministického hnutí.)

Když jsem se sklenkou dvanáctileté doublewood whisky The Balvenie začal uvažovat o chudobě, jako první mne – skoro se mi chce říci samozřejmě – napadl nedostatek peněz. Známe to z filmů a pohádek: Princ a chuďas, Popelka, koneckonců i Jeníček a Mařenka byli chudí. Úvahu jsem tedy pro onu chvíli uzavřel konstatováním, že chudý člověk je člověk bez peněz nebo jiných prostředků a šel jsem se převléci. Vyrazil jsem na procházku.

Uznávám, že po sklence prvotřídní a silné whisky to může být špatný nápad, je to však můj zvyk z doby, kdy jsem byl za psaní placený. Tedy hlavně když jsem jako copywriter vymýšlel slogany. Projít se, naložit se do vany, nalít si něco dobrého nebo připravit čaj…

Na té procházce jsem potkal spoustu lidí. Pejskaře, milenecké dvojice, lidi spěchající domů z práce. Sto postav, sto naprosto odlišných jedinců. Jedni vypadali běžně, dalo by se říci normálně, druzí venčili psa ve sportovní soupravě nikoli levné značky – avšak vypadali, že v ní nikdy nebyli jinde než vyvenčit psa před domem.

V tu chvíli mě napadlo, že ač chudoba může z jednoho pohledu souviset s nulovým či červeným zůstatkem na bankovním účtu, z jiného pohledu je pes zakopaný o kus dál.

Bohatí (= finančně zabezpečení) si peníze musí buď tvrdě vydělat, nebo je zdědit. V prvním případě leckdy makají od nevidím do nevidím, přijdou o rodinu a přátele a svůj velmi těžce nabytý mamon si užijí v důchodu rybařením na zbytečně honosné jachtě. V druhém případě z bezstarostného života zmagoří a přemění se v Paris Hilton.

Oproti tomu chudí (= finančně nezabezpečení; možná by se dalo užít i slovo obyčejní) lidé hledají podporu v sobě, své rodině a svých přátelích, tedy v těch, na které bohatí lidé nemají čas (nebo je nemají vůbec). Viděli jste film Karlík a továrna na čokoládu? Karlíkova rodina byla chudá, pomalu neměla ani na jídlo, ale všichni se měli rádi a drželi pospolu. Byli bohatí na city. A Willy Wonka? Peněz měl zjevně dost, vlastnil přeci (nejen) čokoládové impérium – ale sám přiznal, že je citově na dně; přesněji do doby, než se znovu setkal se svým otcem a než se přidal ke Karlíkově rodině.

Člověk může mít peněz kolik chce, ale pokud ho nebude bavit život, pokud nebude mít své zájmy a vášně, bude na tom hůř než kdejaký „nejchudší“ člověk na zemi. Stačí srovnat spokojenost s životem u chudých Čínanů a bohatých Američanů.

Snad každý jsme se setkali s nějakou osvědčenou pravdou o vztahu proporcí nejrůznějších částí těla s jinými orgány nebo poznámkou o kompenzaci mindráků velkými a luxusními auty. Problém je, když s touto pravdou narazíme na vysokého muže s nohama baletky nebo na sebevědomého, se sebou samým spokojeného majitele auta jako kráva. Většinou výskyt takové abnormality označíme jako výjimku potvrzující pravidlo.

Jako správnému rejpalovi mi to nedá a zeptám se: Jaké pravidlo? Nebylo by lepší tento extrém označit poněkud kostrbatěji jako případ podléhající jiným kritériím?

Často (a vášnivě) tvrdím, že nesnáším account- a project manažery, protože to jsou neschopní, vymlouvaví, hyperaktivní, freecoolinští, věčně zdánlivě veselí a zcela jistě vynervovaní magoři. Existují však lidé, kteří na vizitce podobnou diagnózu (manager, ne magor) mají a které bych takto velice snadno urazil. Z hlavy mě napadnou některá jména ze SYMBIA, třeba Pavel Milata, což je člověk, který myslí na projekt i na lidi, má dobré nápady a je tak trochu puntičkář. Radost s podobnými lidmi pracovat. (A ještě větší radost je někdy nepracovat vůbec.)

Z tohoto jednoduchého příkladu udělám složitou zmotaninu: při vyslovení pojmu manažer jsem řekl X, ale ve skutečnosti jsem myslel charakteristiky A, B, C a D dohromady. Pavel jako výjimka potvrzující pravidlo však nesplňuje B, C a D, ale má vlastnosti F, G, H, O, P a Q plus A společné s původní charakteristikou (manažer).

Takto stupidně rozebráno dojdeme k názoru, že mozek a řeč jednají jako „jeden o voze a druhý o koze“. Prostě neříkáme to, co máme na mysli.

Takže: výjimky neexistují. Jen jsme líní problém přesně pojmenovat.

Kvůli jisté nešťastné náhodě jsem necelé dva měsíce chodil bez předních zubů. Bylo to docela nepříjemné, protože se mi docela špatně jedlo, přestal jsem se smát a prodavačky v obchodech neobdivovaly má hnědá očka, nýbrž dost nejistě zíraly na mé rty. Během oněch dvou měsíců jsem si uvědomil zásadní negativum všeobecně známého jevu – lidé dávají na první dojem – a to: ten první dojem je někdy zatraceně špatný.

Rád se směju, ale ještě docela nedávno jsem při smíchu neukazoval svůj „americký úsměv“. Se semknutými rty však můj projev veselí vypadá spíše jako ironický úšklebek. Ale to neznamená, že se v ironii vyžívám… ehm, tedy… OK, zvolil jsem špatný příklad. Jsem ironický parchant. Téměř pořád se do někoho nebo do něčeho navážím a podobný úsměšek mi na tváři hraje často. Zkusím jiný příklad.

Štvalo mě, že lidé v okolí vypadali, jako by sledovali ping-pong. Snažili se soustředit na oči, ale pohledem uhýbali ke rtům. Proto jsem se stal mlčenlivým a jen přikyvoval. Znamená to, že jsem nudný tichý patron i v jiných situacích? Ne. Neznamená. Ale lidé v okolí si to myslí.

Poslední příklad, čistě z teoretického soudku: poznáte člověka, který vypadá jako dokonalý exemplář lidské rasy – čistý, upravený, zdvořilý, komunikativní, sečtělý a scestovalý, poradí si se vším a vypadá dost dobře. Sen každé ženy a některých mužů. Za dva měsíce ho však zavřou za brutální vraždu manželky. Anebo naopak: o osobě se vzezřením masového vraha se dozvíte, že miluje moderní klasickou hudbu a stará se o nemocnou babičku.

Spousta lidí má odpornou tendenci dát na první dojem. Já už spadl na zem. Kdy ale spadnou i ti ostatní? Kdy si nad stůl přilepí cedulku: Nesuď, dokud nepoznáš?

Oslavy jsou v naší rodině dobrou příležitostí setkat se se širším okruhem příbuzných, probrat více či méně aktuální drby a nabrat dvě až tři kila během jediného večera bez ohledu na roční období. V létě ze steaků, pečených brambor a různých salátů, v zimě ze smaženého kapra a salátu bramborového (nejméně ve třech variantách). K oslavování toho máme hodně: narozeniny, výročí, konec zahrádkářské sezóny a také Vánoce a Velikonoce.

Je docela zajímavé, že my, samozvaně civilizovaní lidé, slavíme pouze opakující se události občas protknuté nějakou svatbou nebo narozením malého ukřičeného čehosi, co v první chvíli řve pořád, pak jen když to chce lízátko nebo zmrzlinu a nakonec když se to s někým rozejde. Lidé námizvaně zaostalí však na pravidelně se opakujících jevech, jako jsou třeba narozeniny, nevidí nic oslavováníhodného a svými skákavými tanečky oslavují jen to, co se vymyká běžnému pořádku – narození, smrt nebo výhru místního týmu ve dvacáté africké fotbalové lize.

Koneckonců mají pravdu. Slavit narozeniny (a jiné pravidelně se opakující události) je stejné, jako denně slavit východ a západ slunce. To už si rovnou můžu každé ráno bouchnout láhev bohemky a oslavit, že jsem se probudil živý.

I když… za oslavu by to stálo. Každé ráno je začátek konce našeho života.