Zcela neskromně si troufám tvrdit, že jsem v etiketě zběhlejší než běžný smrtelník. Má to ovšem své nevýhody: nevyjdu ven, pokud nemám boty sladěné s oblečením, a neumím jíst to, na co se nedá použít vidlička a nůž. S pizzou nebo hamburgerem na ulici si jakž takž poradím, ale takové vafle se šlehačkou vedou nerovný souboj. Vyhrávají. A já mám šlehačku až za ušima. A to se vůbec nebavím o konzumaci banánu nebo pomeranče s vidličkou, nožem a lžičkou.

Specifickou částí společenského jídla je konverzace. O běžných tématech, společných zájmech a tak dále. A ovšem, u jídla se nemluví.

Veškeré peripetie ohledně stolování nechtěně shrnul do jedné věty můj spolužák, když jsem se mu s pusou plnou školní svačiny (bez komentáře) snažil zodpovědět jakousi otázku. Řekl:

U jídla se nejí, vole.