Říká se, že pravidla jsou od toho, aby se porušovala.

Souhlasím – ale hned dodávám, že mám pravidla rád. Alespoň ta smysluplná.

Pravidla jsou na světě proto, aby usnadňovala život (a aby život chránila). Vymezují mantinely. Mohou být volná nebo přísná. Každopádně by měla mít smysl.

Dám příklad: Je pravidlem jezdit vpravo. Někde tedy vlevo, ale tím se teď nebudeme zaobírat. Prostě jestli všichni řidiči budou jezdit vpravo, předejdou nehodám. Toto pravidlo má smysl.

Co ale nechápu: zákaz přecházení na červenou. Ano, uhodli jste – chodím na červenou docela pravidelně (ne, neuhodli jste, nedostal jsem za to pokutu). Zcela jistě tak porušuji nějaký dopravní předpis. Ale nikdy, zdůrazňuji nikdy, neohrožuji ani sebe, ani ostatní účastníky silničního provozu. Nejsem sebevrah. A ve dvě v noci stejně moc aut nepotkávám.

Proč to píšu? Nechápu práci Městské policie. Nejméně třikrát mě málem srazilo auto na přechodu, když jsem šel na zelenou. A policisté jdoucí kolem jenom pískli (když už tam byli). A když vidím ze šaliny, jak někdo dostává pokutu za to, že vkročil na přechod o 2 vteřiny dřív, než blikla zelená…

Uznávám pravidla, která mi jejich tvůrce dokáže odůvodnit. Odmítám se ale řídit předpisy, které vydávají choromyslní šílenci. A už vůbec nesnáším servilní řiťolezce, kteří budou s těmito pravidly buzerovat.