Velice často jezdím městskou hromadnou dopravou. Do školy, ze školy, do města, z města, do/z…

Pokud jedu déle jak 5 minut (tj. vždy), mám veškeré letáky v mém krátkozrakém dohledu přečtené a začínám se nudit. Knížku s sebou vozím málokdy, mahjong na mobilu mě už nebaví, a tak jsem začal přemýšlet o koupi mrňavé krabičky na přehrávání MP3.

Stačila jedna cesta šalinou, abych si to rozmyslel.

Za mnou seděla slečna, která epilepticky škubala hlavou. Zaslechl jsem jakési tucání. Přede mnou byl kluk, z jehož sluchátek jsem slyšel něco o postříkaných kozách. To vše o hlasitosti, kterou bych, být majitel přehrávače, tlumil na setinu (a to pomíjím fakt, že měli pecky v uších).

Takže jsem seděl, poslouchal hip-hop řízlý technem a přemýšlel. Empétrojku nepotřebuju.

Sice takový hudební mišmaš není můj šálek čaje, ale co nadělám.