Lidé kráčí po povrchu zemském asi deset tisíc let. Povrch zemský ve vesmíru existuje kolem šesti miliard roků. A vesmír? Tak ten tu je… ehm… strašně dlouho.

Průměrný člověk spotřebovává kyslík plusminus osmdesát let. Z toho je minimálně čtyři pětiny ubrblaný a stěžuje si, jak je život těžký.

Ještěže nežije příliš dlouho.

Budu se opakovat: jsme jen kapky v moři. Z globálního hlediska neznamenáme nic. A přece se honíme za ambicemi, trpíme stresem, umíráme na naprosto zbytečné choroby.

Ještě sto let zpátky si lidé běžně užívali rodinu, pohodu, věnovali se svým zájmům, dokázali si život užít (hm, zapomněl jsem na nevolníky, ale představme si, že nic takového nebylo). Pak někomu ruplo v bedně a přišel s myšlenkou, že umřít ve čtyřiceti na infarkt ze stresu je děsně in. Pošetilé.

Lidé se začali brát příliš vážně. A to je největší problém lidstva.

Ano, jsem sobec. Myslím na to, abych se měl dobře. Ignoruji nemoci, hladomor a bídu. A války, které způsobili lidé s příliš velkým (nebo možná malým?) egem. Ostentativně znevažuji práci lidí, kteří pomáhají jiným (kvůli svému egu). Ano, přiznávám se. Neřeším to, co vyřešit nemohu. Věnuji se problémům, které mám pod kontrolou.

Jedno známé (snad japonské?) přísloví říká: „Dej hladovému rybu a nasytíš ho na jeden den. Nauč ho rybařit a nasytíš ho na celý život.“ Když už mám někomu pomoci, pak takovým způsobem, který neutiší kašel, ale který vyléčí nemoc. Proto se mi líbí projekty jako podpora vývoje vakcíny proti AIDS místo dovážení šatstva Afričanům, nebo výstavba škol v Africe. Ale nebudu sem znovu motat charitu.

Lidé se berou příliš vážně. Starají se o vlastní důležitost, chtějí utišit okamžitou potřebu sebeuplatnění a obdivu ke své osobě (kdo by nebyl – aspoň trošku – ješitný) a nemyslí na to, co bude. Zároveň si ale neužijí atmosféru okamžiku. Zmítají se v časoprostoru a činí své životy zbytečnými. Dělají nudnou práci, jsou uštvaní, radši již o životě nepřemýšlí a když už, sní o bezpracně získaném pohodlí.

Beru na vědomí, že ne všichni se mohou věnovat tomu, co je baví a naplňuje. Ale přemýšlet o jiných je jen únik od vlastních problémů.

Trošku mi to přípomíná americkou krizi. Stavíme kolem sebe imaginární bublinu, tváříme se důležitě, vytváříme umělou hodnotu, která se zatím drží jen díky tomu, že se nikdo nezeptal „A jakou mají ty domy opravdu cenu?“.

Nechci upadnout do rutiny – a že k tomu mám opravdu blízko. Proto se snažím věnovat knihám, psaní, divadlu, fotografii, filmu a vědě. Přestalo mne zajímat, co si o mně myslí ostatní (dokud nepřijdou se zajímavým a konstruktivním postřehem).

Proč se brát vážně? I kdybych se dožil sta let, budu jen zrnko písku na Sahaře. A proto stojí za to si život užít, když už ho žiju.