Ač často tvrdím opak a občas dokonce nevybíravě nadávám, miluji cestování hromadnou dopravou. Kde jinde také najít tak pestrou směsku lidí k rádoby psychologickým rozborům, kde jinde hledat postavy do nové povídky, kde jinde si nechat šlapat po nohou a kde jinde se mačkat jako sardinky než v přetopeném, vydýchaném voze městské hromadné dopravy…

Rád stávám v zadní části vozu, opřený o zábradlí, a čtu si knihu. Do chvíle, než nastoupí matka s kočárkem, je to strategicky dobrá pozice: stání mi nevadí a nemusím přerušovat četbu kvůli starším lidem, kteří se u mě vyskytují častěji než batolata s doprovodem. Žel, dozadu se vlezou tři (ve špičce klidně i více) lidé a já jsem tak obohacen o společnost a ochuzen o místo pro lokty.

Jednou jsem jel vedle mladíka se sluchátky na uších. No, sluchátky… Spíše repráky kolem hlavy. Celý vůz oblažoval hlasitou produkcí zvuků. Jsem zvědavý, co mu dunělo do hlavy.

Poslouchal cosi, co mi připomínalo mňoukání tlupy koček, které nějaké nezbedné dítko tahá za ocas (ne že bych ten zvuk někdy slyšel, živou kočku jsem nikdy neměl v náručí). Mňuááááu mňau duc duc duc, mňáááu mňáááu duc duc duc, miau miau bumtaratadý, miau miau bumtaratadý, tuc tuc. Mňuáááu mňau duc duc duc… A to vše prosím pěkně dvacet minut. Nesnáším ranní zácpy.

V žádném případě bych se nepovažoval za odborníka přes hudbu. Jsem schopen poslouchat téměř vše (klíčové slovo: téměř). Hudbu hodnotím jen líbí, nelíbí, zajímavé a poslouchatelné. Ale toto bylo děsivé. Kdyby si to ten mamlas pouštěl do uší, OK, je to jeho problém. Klidně to mohl považovat za relaxační hudbu, mohl u toho odpočívat, nechat si vymývat mozek nebo nechat mozkožrouta chcípnout hlady. Ale nemusí tím otravovat ostatní.

Takže, prosím, netahejte kočky za ocas. A už vůbec u toho nebubnujte.