O meruňkách, cikánech a koních
by Jan Kadlec
Nemám rád českou literární tvorbu. U většiny školní četby jsem nabyl dojmu, že se Češi musí stále vyrovnávat s komunismem nebo válkami. A když už se objevilo něco bez této tématiky, zpravidla to bylo takové… nijaké. Obyčejné. Tuctové. Postrádalo to eleganci a vtip britských příběhů nebo naprosté úleťárny à la japonský Murakami (Kafka na pobřeží jako ukázka za všechno; Norské dřevo bylo ještě docela normální, na 1Q84 jsem zatím nenašel odvahu). Když se mi tedy do ruky dostala kniha Člověk Gabriel od Kateřiny Dubské, říkal jsem si „oh god, why?“
Naznačovalo tomu snad všechno. Kniha je propagována jako „snový příběh“, děj se odehrává většinou na vesnici, časově na přelomu 19. a 20. století. Na záložce se píše, že [autorka] „V současné době žije v Bílých Karpatech na samotě u lesa, chová včely a píše knihy. […] její prapradědeček se jmenoval Gabriel.“ Oh God, why.
Jak pošetile jsem se mýlil.
Skutečně se jedná o snový příběh. Nepředstavujte si však sluníčkové lidi odtržené od reality. Gabriel vás svým kouzlem vtáhne do svých vzpomínek od dětství až po smrt a ještě o kousek dál.
Krátká exkurze do romské kultury
Gabriel je cikán (nebo Rom, chcete-li, ale v historickém kontextu knihy jednoduše „cikán“ nebo „mouřenín“). Kočuje podél Dunaje s obrovskou rodinou, která se „živí“ handlováním s koňmi. Znají mnohé triky, jak z polomrtvé herky udělat výstavního hřebce – aspoň na tak dlouho, než odjedou o ves dál. Gabriela by ale jemu podobní neoblafli. Má totiž zvláštní dar: báječně si rozumí se zvířaty, zejména s koňmi, a vytuší (nebo spíše mu to zvířata poví sama), co je trápí a na co zrovna myslí. Tento dar má ovšem svou cenu. Není tak veselý a družný jako ostatní členové jeho rodiny; naopak vyhledává samotu a klid lesa a své řeky, zelené jak jeho oči. My bychom řekli, že je osamocený introvert mezi extroverty, kteří by si měli přečíst Ticho.
Této vlastnosti, stálého rozporu s vlastní kulturou a později i kulturou jeho ženy, autorka chytře využívá, aby čtenáře uvedla do romské kultury a mentality. Nějak bylo, nějak je, nějak i bude. Co má přijít, ať přijde. Však on se Bůh už postará. Rodina je to nejcennější, co máte, a je potřeba si jí vážit. A tak podobně.
Gabriel musí mít všechno jinak. Je samotář, zamiluje se do bílé ženy, co je oblá, měkká a voňavá jak napadané meruňky, opustí rodinu, živí se poctivě a usazený na jednom místě. Díky tomu si zažije mnohé – a má také o mnohém co vyprávět. Ať už ve své řeči nebo v jednom ze slováckých dialektů, neb se Gabriel od Dunaje dostal přes Vídeň až do buchlovských kopců.
Mé největší knižní překvapení
Kateřina Dubská mě nezaujala; ona mi vyrazila dech tím, jak lačně jsem knihu musel číst. Ne že by tam byla akce nebo napětí, na to je mistr Dan Brown. Ale vyprávění bylo tak poetické, skoro až pohádkové. Spousta přirovnání, která se snadno mohla zvrtnout v klišé, rozvíjela v mysli živé představy krajin a koní, co se míjeli Gabrielovým životem. Kniha vás do sebe opravdu vtáhne a dlouho nepustí. Když jsem ji na lavičce v jarních Lužánkách dočetl, ztěžka jsem si povzdechl a ještě chvilku snil, protože toto je kniha, která ve vás zanechá kousek sebe (a vy kousek sebe dáte jí).
Ještě že máme v Brně Muzeum romské kultury, kde se o Gabrielově kultuře dozvím snad ještě něco víc. Závěrečné pojednání o historických souvislostech od Jany Horváthové sice přišlo vhod, ale…
Je to jako cikánská hudba, tanec a zpěv. Jak jim jednou propadnete, není cesty zpět.
Kateřina Dubská: Člověk Gabriel. V roce 2013 vydalo Nakladatelství JOTA. Děkuji knihkupectví Martinus.cz za výtisk pro blogery.
Pane Kadleci, moc děkuji. Vidíte, a to mi pár čtenářů říkalo, že „bílí muži“ Gabriela nepochopí, protože se s ním nebudou umět ztotožnit:-)
Taky jsem měla tu možnost si knihu přečíst a ještě doteď nad knížkou přemýšlím. Bude to jedna z mých oblíbených, kterou budu ráda ukazovat a vyprávět o ní.