Koncem července tohoto roku, cestou na Shakespearovu Komedii omylů, jsem si na chodníku mezi Zelným trhem a restaurací Tripoli (nebo někde poblíž) všiml zvláštního, bílou barvou na zemi malovaného nápisu:

Jediné, co máme, je tento okamžik.

Zajímavá filosofická úvaha zahrnující materiální vlastnictví i určité rozpoložení duše. Zamyslel jsem se sám nad sebou, což v poslední době dělám více než často; promítl jsem si v hlavě okamžiky, které jsem prožil: příhody, setkání, sny.

Uvědomil jsem si, že svým životem proplouvám. Bez ohledu na čas kráčím svým vlastním tempem, zdánlivě rychlejším než je čas okolo. Celé léto se těším na Vánoce – a když nastanou, tak nějak je minu; v zimě sním o rozkvetlých zahradách – a než si všimnu, že se probudila má alergie, květiny mají pro tento rok své nejlepší dny za sebou.

Někteří tvrdí, že nežiju naplno. Neprožívám okamžiky tak, jako bych měl v další minutě zemřít. Ti lidé mají pravdu.

Zatímco sedím v křesle a čtu, čas plyne. Někdy jsem na dálnici já, jindy on. Někdy čas plyne pomalu, jindy rychle. Někdy nevím, jak přežít dlouhý den, sotva však otevřu oči po sotva šestihodinovém spánku, uplynuly měsíce. Co jsem mezitím dělal?

Vím, že během posledních tří školních let jsem často zmíral nudou – dnes nemohu uvěřit, že za pár měsíců mě čeká rande s maturitní komisí.

Stárnu.

Stárnu a dnešní den není výjimkou. I když… Právě dnes, 2. listopadu 2008, jde to stárnutí znát o fous víc. Lidé mi už nemohou říkat osmnáctko.