Každý, kdo se mnou někdy zašel na jídlo, kávu či čaj, si povšiml, že ihned po objednání začnu studovat reklamní materiály na stole. Dříve se jednalo spíše o profesní deformaci, dnes to připisuji syndromu přečtu-všechno-co-se-mi-dostane-pod-ruku. Když se hodně nudím, čtu i etikety lahviček na stole. (Omlouvám se všem, kterým jsem toto udělal; s VÁMI jsem se určitě nenudil.)

Od dob, kdy bylo vynalezeno písmo (potažmo knihtisk; nebo – ještě lépe řečeno – od dob, kdy začaly být texty dostupné širší mase), se čtení stalo jednou z velmi oblíbených náplní volného času. Svou roli jistě hrála ústní slovesnost a všeobecná láska k příběhům, knihy však krom krásné literatury zprostředkovaly i vědění, což muselo vzrušit zejména tehdy nepříliš početné intelektuálstvo. Tuto pozici si texty uchovaly dodnes. Psané projevy totiž poskytují i pár vylepšováků do života.

Čtení rozšiřuje slovní zásobu a vylepšuje vyjadřování. Tedy alespoň teoreticky, já toho zářný příklad rozhodně nejsem. Sečtělý člověk si také udržuje přehled o dění a dá se s ním bavit o zajímavějších věcech, než je nová scénka ól iks. Nemluvě o tom, že osoba, které rukama projde víc než slabikář z první třídy, dokáže mnohem lépe interpretovat i sdělení médií a rozvíjí si své kritické myšlení (tohle mi moc nesedí, jinde jsem to četl jinak a tak podobně). Tolik potřebná vlastnost v době tupých stád a krys hypnotizovaných píšťalami…

A co je na tom to nejlepší: platí to stejnou měrou pro beletrii, poezii, odbornou literaturu i literaturu faktu, časopisy a noviny. I když… Jakýsi průzkum, o kterém jsem nedávno četl a který zcela nepřekvapivě nejsem schopen znovu najít, dokázal, že lidé čtoucí smyšlenou literaturu mají oproti lidem hltajícím odborné a faktografické texty rozvinutější empatické schopnosti. Četba románů je téměř nutí, aby se vcítili do postav, aby děj prožívali s nimi, aby pochopili jejich myšlení a konání – a to se přenáší i do běžného života.

Však to znáte i vy: Řekni mi, co čteš – a já ti řeknu, jaký jsi.