Pixy kdysi překdysi rozebíral pojem slova kýč. Souhlasím s jeho myšlenkou, že kýč se od umění liší účelem, za jakým byl stvořen. Kýč někdo stvořil proto, aby se lidem líbil, aby si dílo koupili. Umění by zase mělo skrývat osobitý projev autora nebo nějakou více či méně hlubší myšlenku. Jako paralelu použil porno a erotiku. Jediným účelem porna je vzrušit, vybouřit hormony. Erotika na druhou stranu lehce provokuje, neodhaluje, ale nechává prostor k domyšlení, hraje si s fantazií. To stejné platí pro humor.

Já sám smysl pro humor trošku postrádám. Ne že bych se rád nezasmál, to ne, ale… Neumím vyprávět vtipy a (pro mne) úsměvné, sarkastické či ironické poznámky často zůstávají nepovšimnuty. Hodně situací z grotesek přejdu zívnutím, komedie v divadle sleduji s lehkým úsměvem na rtech (to proto, že když se směju, buď vydávám příšerné zvuky, anebo se třesu tak, že se otřásá i celá řada; to sem teď ale nepatří). A navíc se rád mračím, jsem věčně negativní a ztrácím trpělivost. Chm, krásně jsem to odbočil, že?

No prostě s humorem to máte jako s erotikou. Kameňáky, tzv. fekální humor a tak podobně ukojí chtíč po smíchu a… a tím to tak nějak skončilo. Nebaví mě. Je to příliš… prvoplánové, cílené, bez hlubšího smyslu. Proto jsem si zamiloval černý a anglický humor (nebo ještě toto a toto) a humor v leckdy těžce pochopitelných narážkách, miluji vtipy pro zasvěcené (a nesnáším, když někdo takový vtípek pronese v situaci, se kterou nejsem seznámen), zbožňuji Terryho Pratchetta a má pitomá paměť si uchovává spousty zajímavých hlášek mých přátel a známých.

Humor je koření života. A jako s kořením by se s ním mělo zacházet. Když je ho málo, je jídlo mdlé. Když moc, přehluší vše ostatní.