Oslavy jsou v naší rodině dobrou příležitostí setkat se se širším okruhem příbuzných, probrat více či méně aktuální drby a nabrat dvě až tři kila během jediného večera bez ohledu na roční období. V létě ze steaků, pečených brambor a různých salátů, v zimě ze smaženého kapra a salátu bramborového (nejméně ve třech variantách). K oslavování toho máme hodně: narozeniny, výročí, konec zahrádkářské sezóny a také Vánoce a Velikonoce.

Je docela zajímavé, že my, samozvaně civilizovaní lidé, slavíme pouze opakující se události občas protknuté nějakou svatbou nebo narozením malého ukřičeného čehosi, co v první chvíli řve pořád, pak jen když to chce lízátko nebo zmrzlinu a nakonec když se to s někým rozejde. Lidé námizvaně zaostalí však na pravidelně se opakujících jevech, jako jsou třeba narozeniny, nevidí nic oslavováníhodného a svými skákavými tanečky oslavují jen to, co se vymyká běžnému pořádku – narození, smrt nebo výhru místního týmu ve dvacáté africké fotbalové lize.

Koneckonců mají pravdu. Slavit narozeniny (a jiné pravidelně se opakující události) je stejné, jako denně slavit východ a západ slunce. To už si rovnou můžu každé ráno bouchnout láhev bohemky a oslavit, že jsem se probudil živý.

I když… za oslavu by to stálo. Každé ráno je začátek konce našeho života.