V nedávno vydaném (avšak několik měsíců starém) článku jsem konstatoval, že všichni máme stejná práva – čistě teoreticky bychom si tedy měli být rovni bez ohledu na věk, pohlaví nebo třeba vzdělání. Rovnoprávnost však neznamená, že jsme si ve všem rovni i mimo soudní síň.

Lidé jsou různí. A jak rád říkám: ještěže tak, jinak by to byla nuda. Někteří jsou chytří, jiní hloupí, někteří hezcí, jiní… méně hezcí, někdo smysl pro humor má a někdo ne. Každý člověk je unikátní směs vlastností. Už proto si lidé nemohou být rovni.

Vezměme si akce pro VIP, business salonky na letištích nebo (a to je hezký příklad) přijímací pohovory. Někteří uchazeči kritéria splní, jiní ne. Mohou se ti neúspěšní ohánět rovností a diskriminací?

Mohou, ale budou vypadat jako hňupové.

Na pozici manažera pro Německo duševně zdravý šéf nepřijme člověka, který se stěží prokousal druhou lekcí učebnice Německy od Adama. Na medicínu se stěží dostane osoba s mizernou pamětí a biologickými znalostmi rovnajícími se těm mým (něco málo nad nulu). A tak dále.

Vždy mě dokáží fascinovat lidé, kteří tvrdí, že jsou stejní jako já. Pokaždé se oklepu hrůzou. Pobyt v hospodách, záliba v tabáku a trávě, kontakt s knihami jen přes výlohu… Odporná představa. Nemůžu být jako oni a klidně mě mějte za snoba.

Technicky mají pravdu. Jsme lidé. Kapky v moři, vteřiny v životě světa. Rychle pomineme.

Ale nikdy si nebudeme rovni.