V jedné ze svých filozofických chvilek jsem s dobrým kamarádem probíral smysl lidské existence. Přes ICQ. V dnešní době je osobní setkání skoro luxus. Při psaní mi ujela ruka a naši diskuzi jsem poněkud nechtěně převedl do oblasti fyzického násilí a smyslu bití. (Zcela samozřejmě tak hloupou hrubku svádím na vyčerpanost a rychlé prsty.) Koneckonců – proč ne. Téma to je aktuální.

Třeba ve školách byly tělesné tresty ještě před pár lety něco naprosto normálního. Kdo vyrušoval, dostal pár facek nebo pravítkem přes prsty. Učitelé ve staré dobré Anglii zas měli praxi v užívání rákosek; snad získaný švih uživili při kriketu. A co je hlavní, při rozpravách o trestech v Anglii nemusí užívat minulý čas jako u nás v českých luzích a hájích. Dnes je totiž učitel, který dá drzému frackovi „za vyučenou“, jednou nohou v kriminále. Učitelstvo ztrácí poslední zbytky autority – tu si drží jen dobří (jaký je dobrý učitel?), sebejistí a přirozeně vůdčí učitelé. Ve třídách vládne anarchie a rodiče se diví, jak je možné, že se do zpráv dostane učitel s odpadkovým košem na hlavě. Ti stejní rodiče však skoro burcují právníky, když učitel jejich dítku řekne něco ve smyslu: „Dřív než ty by to pochopila i opice.“

Rozhodně nesouhlasím s tresty pro malé děti. Často v obchodech nebo na ulicích potkávám ženy s rozcuchanými vlasy (jen kruhy pod očima a šílený výraz ve tváři napovídají, že účes rozhodně samy netvarovaly před zrcadlem), jak okřiknou řvoucí ratolest a dají jí pohlavek nebo na zadek. Je mi jich líto. Obou. Matka se jen uchýlí k zdánlivě nutnému řešení; to však netrvá dlouho. Nejsem si však jist, jestli je psychika čtyřletého dítěte natolik vyzrálá, aby si ten capart uvědomil, proč (za co) je trestán, a že řevem nic nezmůže.

Existují však výjimky: jedna milá dáma, paní Letinka (najděte si ji, není to těžké), psala na svém blogu o klukovi, prvňáčkovi, který svému spolužákovi ukradl autíčko. Když se na to přišlo, „poškozený“ dal malému zlodějíčkovi jednu do zubů a oba si šli po svých. Jenže malý kleptoman se tak styděl, že druhý den donesl na usmířenou svoje oblíbené autíčko a dal ho tomu spolužákovi. Problém byl vyřešen. Co by na jejich místě dělali dospělí?

Obávám se, že tak krásné řešení by obyčejného „dospěláka“ ani nenapadlo. Hoďme problém na krk soudcům, odvolávejme se, pišme do novin, obracejme se na televizní pořady hájící zájmy „malých proti velkým“ – všechno, jen abychom se nedobrali k jádru pudla jako ti dva malí kluci.

Zapomeňme na soudy. Neužívejme násilí na těch, kteří jej nemohou pochopit. Naopak domlouvejme, vysvětlujme a buďme příkladem. Ale hlavně netrestejme tresty. Tak jak to navrhuje ministryně Stehlíková. Kdyby děti manipulovaly s vlastními rodiči víc než křikem kvůli lízátku, byli bychom na tom špatně.