Už ani nevím, jestli jsem četl nějakou knihu, prohlížel fotografie nebo jen tak přemýšlel ve vaně s malinovou pěnou. Každopádně jsem dumal nad smyslem umění a udělal si do mobilu poznámku, díky které nyní mohu plýtvat posledními kapkami mého černého inkoustu. Pak přijde na řadu modročerný.

Proč existuje umění? Proč lidi zajímá, proč jej kupují? Jaký je jeho smysl, jestli nějaký má? Napadly mě tři důvody existence kocháníhodných děl:

1. Autor píše pro peníze.
2. Autor chce širému světu sdělit nějakou myšlenku.
3. Autora tvorba baví.

Umění jako obživa

Chápu, že se i umělci musí nějak živit. Že sláva a pozitivní kritiky je nenakrmí. Ale když se jejich tvorba podřídí penězům, je jen na schopnostech autora, jestli si zachová tvář a přesvědčí svého chlebodárce, že nemusí být nutně popové středoproudý – anebo jestli ze sebe udělá výrobní linku na zboží bez valné (umělecké) hodnoty. Ano, autorovo dílo možná příjemce pobaví. Na úrovni estrád TV Nova. Ale možná se mýlím.

Skryté myšlenky

Začínám se prokousávat tvorbou Umberta Eca. Na internetu jsem četl pár jeho esejů psaných s nadhledem zkušeného a vzdělaného člověka. Koupil jsem si Poznámky na krabičkách od sirek, které skýtají spousty dalších sloupků (podobné sloupkařko-esejistické knihy mám moc rád; mohu přeskakovat sem a tam a třeba v případě Eca mohu vynechat komentáře k italské politice, která mě nezajímá). Obdivuji jeho román Jméno růže, který lze – s rychlým prolétnutím filosofických a teologických pasáží – číst jako slušnou středověkou detektivku, nebo který můžete číst jako filosoficko-teologickou úvahu okořeněnou detektivní zápletkou.

To stejné platí třeba pro obrazy. Jestli jste ovlivněni Brownovou Šifrou mistra Leonarda, Poslední večeře od Da Vinciho vás může uchvátit jak monumentalitou, tak hledáním skrytých významů.

Nejrůznější formy umění, ať už v literatuře nebo někde jinde, využívaly a využívají alegorie, aby schovaly myšlenky proti vládě nebo režimu nebo co já vím proti čemu. Příjemce díla (čtenář, návštěvník galerie a tak podobně) se pobaví, zasvěcená osoba se pobaví ještě víc.

Prostě zábava

Opravdoví umělci jsou podle mě lidé, kteří tvoří proto, že je to baví. Něco je napadne, sednou k papíru či hlíně a kreslí, malují, píší, sochají, fotí… a hlavně si nelámou hlavu s tím, jestli se to někomu bude líbit. Samozřejmě by měli mít talent.

Jistě, „vzdělaná kritika“ může reptat, že je dílo nevyvážené, technicky nedokonalé a tak dále. Ale tvořit jen proto, abych tvořil – to hraničí s komercí.

Vezměme si třeba film Vratné lahve otce a syna Svěrákových. Je to jeden z mála českých filmů, který se mi líbil. Připadalo mi, že se Zdeněk Svěrák nudil, a tak si napsal roli. To je fajn. Vznikl hezký film, u kterého se (snad) bavili herci i diváci. A pomiňme teď, jestli se na soukromé radosti mají užívat peníze z kinematografického fondu.

Už poněkolikáté opakuji, že nerozumím modernímu umění. Nechápu abstraktní obrazy, sochy vypadající jako zmačkané noviny nebo verše složené z nesouvislých útržků. Skoro někdy nabývám dojmu, že k tvorbě umění se stačí zhulit, cosi spatlat a po vystřízlivění k tomu vymyslet pohádku, která ponese myšlenku patlaniny ve stylu co tím chtěl autor říci. A to mě děsí, rozhodně to není můj šálek čaje.

Určitě by mohlo být zajímavé sledovat souvislost tvorby s duševním rozpoložením. Třeba tak trochu bláznivý Van Gogh nebo Franz Kafka, který psal téměř pouze v depresích.

Je to relativní

Umělec tvořící pro peníze může mít talent a tvořit obstojná díla.

Podnětné myšlenky mohou být zabaleny do příšerné formy.

Dílo stvořené pro zábavu nebo v depresi také neosloví kdekoho. Častý případ.

Je to relativní. Záleží na pohledu každého člověka. Co jako dílo označí jeden, odmítne druhý.

Asi se podívám na zoubek kritikům umění a literatury. Zajímá mě, co dělá umění uměním.