Pod nohama mu křupaly skořápky pečených kaštanů. Ledový vítr ho přinutil zabořit nos do šály a ruce hlouběji do kapes. Vzhlédl na tmavě modrou oblohu; nad věžičkou kostela zablikala hvězda. Do Štědrého večera zbýval týden.

Podium na náměstí hostilo zpívající slečny. I ti, kteří se zachmuřenou tváří spěchali, se zastavili a chvilku poslouchali.

Každý rok se procházel městem, pozoroval odlesky světel ve tvářích lidí, nahlížel do nazdobených oken. Skoro litoval, že za pár dní jeho práce skončí a lidé v něj zase na rok přestanou věřit. Nebo ne?

Duch Vánoc podal slečně ve stánku pár mincí a usrkl vánočního punče.

Poklidné Vánoce, moji milí. A rok 2009 bez zbytečných slov.

Jan Kadlec & Beze slova

P. S.: Dopřejte si stejně jako já dva týdny volna. Další článek čekejte 2. ledna. Nerad bych si upatlal klávesnici od cukru.

Každý, kdo se mnou někdy zašel na jídlo, kávu či čaj, si povšiml, že ihned po objednání začnu studovat reklamní materiály na stole. Dříve se jednalo spíše o profesní deformaci, dnes to připisuji syndromu přečtu-všechno-co-se-mi-dostane-pod-ruku. Když se hodně nudím, čtu i etikety lahviček na stole. (Omlouvám se všem, kterým jsem toto udělal; s VÁMI jsem se určitě nenudil.)

Od dob, kdy bylo vynalezeno písmo (potažmo knihtisk; nebo – ještě lépe řečeno – od dob, kdy začaly být texty dostupné širší mase), se čtení stalo jednou z velmi oblíbených náplní volného času. Svou roli jistě hrála ústní slovesnost a všeobecná láska k příběhům, knihy však krom krásné literatury zprostředkovaly i vědění, což muselo vzrušit zejména tehdy nepříliš početné intelektuálstvo. Tuto pozici si texty uchovaly dodnes. Psané projevy totiž poskytují i pár vylepšováků do života.

Čtení rozšiřuje slovní zásobu a vylepšuje vyjadřování. Tedy alespoň teoreticky, já toho zářný příklad rozhodně nejsem. Sečtělý člověk si také udržuje přehled o dění a dá se s ním bavit o zajímavějších věcech, než je nová scénka ól iks. Nemluvě o tom, že osoba, které rukama projde víc než slabikář z první třídy, dokáže mnohem lépe interpretovat i sdělení médií a rozvíjí si své kritické myšlení (tohle mi moc nesedí, jinde jsem to četl jinak a tak podobně). Tolik potřebná vlastnost v době tupých stád a krys hypnotizovaných píšťalami…

A co je na tom to nejlepší: platí to stejnou měrou pro beletrii, poezii, odbornou literaturu i literaturu faktu, časopisy a noviny. I když… Jakýsi průzkum, o kterém jsem nedávno četl a který zcela nepřekvapivě nejsem schopen znovu najít, dokázal, že lidé čtoucí smyšlenou literaturu mají oproti lidem hltajícím odborné a faktografické texty rozvinutější empatické schopnosti. Četba románů je téměř nutí, aby se vcítili do postav, aby děj prožívali s nimi, aby pochopili jejich myšlení a konání – a to se přenáší i do běžného života.

Však to znáte i vy: Řekni mi, co čteš – a já ti řeknu, jaký jsi.

Lidé kráčí po povrchu zemském asi deset tisíc let. Povrch zemský ve vesmíru existuje kolem šesti miliard roků. A vesmír? Tak ten tu je… ehm… strašně dlouho.

Průměrný člověk spotřebovává kyslík plusminus osmdesát let. Z toho je minimálně čtyři pětiny ubrblaný a stěžuje si, jak je život těžký.

Ještěže nežije příliš dlouho.

Budu se opakovat: jsme jen kapky v moři. Z globálního hlediska neznamenáme nic. A přece se honíme za ambicemi, trpíme stresem, umíráme na naprosto zbytečné choroby.

Ještě sto let zpátky si lidé běžně užívali rodinu, pohodu, věnovali se svým zájmům, dokázali si život užít (hm, zapomněl jsem na nevolníky, ale představme si, že nic takového nebylo). Pak někomu ruplo v bedně a přišel s myšlenkou, že umřít ve čtyřiceti na infarkt ze stresu je děsně in. Pošetilé.

Lidé se začali brát příliš vážně. A to je největší problém lidstva.

Ano, jsem sobec. Myslím na to, abych se měl dobře. Ignoruji nemoci, hladomor a bídu. A války, které způsobili lidé s příliš velkým (nebo možná malým?) egem. Ostentativně znevažuji práci lidí, kteří pomáhají jiným (kvůli svému egu). Ano, přiznávám se. Neřeším to, co vyřešit nemohu. Věnuji se problémům, které mám pod kontrolou.

Jedno známé (snad japonské?) přísloví říká: „Dej hladovému rybu a nasytíš ho na jeden den. Nauč ho rybařit a nasytíš ho na celý život.“ Když už mám někomu pomoci, pak takovým způsobem, který neutiší kašel, ale který vyléčí nemoc. Proto se mi líbí projekty jako podpora vývoje vakcíny proti AIDS místo dovážení šatstva Afričanům, nebo výstavba škol v Africe. Ale nebudu sem znovu motat charitu.

Lidé se berou příliš vážně. Starají se o vlastní důležitost, chtějí utišit okamžitou potřebu sebeuplatnění a obdivu ke své osobě (kdo by nebyl – aspoň trošku – ješitný) a nemyslí na to, co bude. Zároveň si ale neužijí atmosféru okamžiku. Zmítají se v časoprostoru a činí své životy zbytečnými. Dělají nudnou práci, jsou uštvaní, radši již o životě nepřemýšlí a když už, sní o bezpracně získaném pohodlí.

Beru na vědomí, že ne všichni se mohou věnovat tomu, co je baví a naplňuje. Ale přemýšlet o jiných je jen únik od vlastních problémů.

Trošku mi to přípomíná americkou krizi. Stavíme kolem sebe imaginární bublinu, tváříme se důležitě, vytváříme umělou hodnotu, která se zatím drží jen díky tomu, že se nikdo nezeptal „A jakou mají ty domy opravdu cenu?“.

Nechci upadnout do rutiny – a že k tomu mám opravdu blízko. Proto se snažím věnovat knihám, psaní, divadlu, fotografii, filmu a vědě. Přestalo mne zajímat, co si o mně myslí ostatní (dokud nepřijdou se zajímavým a konstruktivním postřehem).

Proč se brát vážně? I kdybych se dožil sta let, budu jen zrnko písku na Sahaře. A proto stojí za to si život užít, když už ho žiju.

Už ani nevím, jestli jsem četl nějakou knihu, prohlížel fotografie nebo jen tak přemýšlel ve vaně s malinovou pěnou. Každopádně jsem dumal nad smyslem umění a udělal si do mobilu poznámku, díky které nyní mohu plýtvat posledními kapkami mého černého inkoustu. Pak přijde na řadu modročerný.

Proč existuje umění? Proč lidi zajímá, proč jej kupují? Jaký je jeho smysl, jestli nějaký má? Napadly mě tři důvody existence kocháníhodných děl:

1. Autor píše pro peníze.
2. Autor chce širému světu sdělit nějakou myšlenku.
3. Autora tvorba baví.

Umění jako obživa

Chápu, že se i umělci musí nějak živit. Že sláva a pozitivní kritiky je nenakrmí. Ale když se jejich tvorba podřídí penězům, je jen na schopnostech autora, jestli si zachová tvář a přesvědčí svého chlebodárce, že nemusí být nutně popové středoproudý – anebo jestli ze sebe udělá výrobní linku na zboží bez valné (umělecké) hodnoty. Ano, autorovo dílo možná příjemce pobaví. Na úrovni estrád TV Nova. Ale možná se mýlím.

Skryté myšlenky

Začínám se prokousávat tvorbou Umberta Eca. Na internetu jsem četl pár jeho esejů psaných s nadhledem zkušeného a vzdělaného člověka. Koupil jsem si Poznámky na krabičkách od sirek, které skýtají spousty dalších sloupků (podobné sloupkařko-esejistické knihy mám moc rád; mohu přeskakovat sem a tam a třeba v případě Eca mohu vynechat komentáře k italské politice, která mě nezajímá). Obdivuji jeho román Jméno růže, který lze – s rychlým prolétnutím filosofických a teologických pasáží – číst jako slušnou středověkou detektivku, nebo který můžete číst jako filosoficko-teologickou úvahu okořeněnou detektivní zápletkou.

To stejné platí třeba pro obrazy. Jestli jste ovlivněni Brownovou Šifrou mistra Leonarda, Poslední večeře od Da Vinciho vás může uchvátit jak monumentalitou, tak hledáním skrytých významů.

Nejrůznější formy umění, ať už v literatuře nebo někde jinde, využívaly a využívají alegorie, aby schovaly myšlenky proti vládě nebo režimu nebo co já vím proti čemu. Příjemce díla (čtenář, návštěvník galerie a tak podobně) se pobaví, zasvěcená osoba se pobaví ještě víc.

Prostě zábava

Opravdoví umělci jsou podle mě lidé, kteří tvoří proto, že je to baví. Něco je napadne, sednou k papíru či hlíně a kreslí, malují, píší, sochají, fotí… a hlavně si nelámou hlavu s tím, jestli se to někomu bude líbit. Samozřejmě by měli mít talent.

Jistě, „vzdělaná kritika“ může reptat, že je dílo nevyvážené, technicky nedokonalé a tak dále. Ale tvořit jen proto, abych tvořil – to hraničí s komercí.

Vezměme si třeba film Vratné lahve otce a syna Svěrákových. Je to jeden z mála českých filmů, který se mi líbil. Připadalo mi, že se Zdeněk Svěrák nudil, a tak si napsal roli. To je fajn. Vznikl hezký film, u kterého se (snad) bavili herci i diváci. A pomiňme teď, jestli se na soukromé radosti mají užívat peníze z kinematografického fondu.

Už poněkolikáté opakuji, že nerozumím modernímu umění. Nechápu abstraktní obrazy, sochy vypadající jako zmačkané noviny nebo verše složené z nesouvislých útržků. Skoro někdy nabývám dojmu, že k tvorbě umění se stačí zhulit, cosi spatlat a po vystřízlivění k tomu vymyslet pohádku, která ponese myšlenku patlaniny ve stylu co tím chtěl autor říci. A to mě děsí, rozhodně to není můj šálek čaje.

Určitě by mohlo být zajímavé sledovat souvislost tvorby s duševním rozpoložením. Třeba tak trochu bláznivý Van Gogh nebo Franz Kafka, který psal téměř pouze v depresích.

Je to relativní

Umělec tvořící pro peníze může mít talent a tvořit obstojná díla.

Podnětné myšlenky mohou být zabaleny do příšerné formy.

Dílo stvořené pro zábavu nebo v depresi také neosloví kdekoho. Častý případ.

Je to relativní. Záleží na pohledu každého člověka. Co jako dílo označí jeden, odmítne druhý.

Asi se podívám na zoubek kritikům umění a literatury. Zajímá mě, co dělá umění uměním.

V nedávno vydaném (avšak několik měsíců starém) článku jsem konstatoval, že všichni máme stejná práva – čistě teoreticky bychom si tedy měli být rovni bez ohledu na věk, pohlaví nebo třeba vzdělání. Rovnoprávnost však neznamená, že jsme si ve všem rovni i mimo soudní síň.

Lidé jsou různí. A jak rád říkám: ještěže tak, jinak by to byla nuda. Někteří jsou chytří, jiní hloupí, někteří hezcí, jiní… méně hezcí, někdo smysl pro humor má a někdo ne. Každý člověk je unikátní směs vlastností. Už proto si lidé nemohou být rovni.

Vezměme si akce pro VIP, business salonky na letištích nebo (a to je hezký příklad) přijímací pohovory. Někteří uchazeči kritéria splní, jiní ne. Mohou se ti neúspěšní ohánět rovností a diskriminací?

Mohou, ale budou vypadat jako hňupové.

Na pozici manažera pro Německo duševně zdravý šéf nepřijme člověka, který se stěží prokousal druhou lekcí učebnice Německy od Adama. Na medicínu se stěží dostane osoba s mizernou pamětí a biologickými znalostmi rovnajícími se těm mým (něco málo nad nulu). A tak dále.

Vždy mě dokáží fascinovat lidé, kteří tvrdí, že jsou stejní jako já. Pokaždé se oklepu hrůzou. Pobyt v hospodách, záliba v tabáku a trávě, kontakt s knihami jen přes výlohu… Odporná představa. Nemůžu být jako oni a klidně mě mějte za snoba.

Technicky mají pravdu. Jsme lidé. Kapky v moři, vteřiny v životě světa. Rychle pomineme.

Ale nikdy si nebudeme rovni.

Když jsem ještě pracoval, zajímal mě jen výsledek, nikoli způsob, jakým jsem ho dosáhl. Pokud mne paměť neklame, dokonce jsem jako zapřísáhlý materialista lehce opovrhoval idealistickým rčením o tom, že i cesta může být cíl. Při mé práci (copywriting – to pro ty, kteří mě ještě neznají) se to ale dalo pochopit. Důležitá byla spokojenost klienta (zákazníci a peníze) bez ohledu na to, jestli jsem slůvka do jeho textů naskládal podle momentální nálady nebo jestli jsem u práce používal i mozek.

Ostatně motto „jde mi o výsledky“ se aplikuje ve většině zaměstnání. Proč zbytečně šikanovat zaměstnance pravidly, postupy, nařízeními a podobnými zhůvěřilostmi, když každý pracovník má své tempo a metody. A pokud práci odvede kvalitně a včas, nestál bych za ním s cukrem a bičem.

Nedávno však přišla doba, kdy jsem se slovní prostitucí přestal. Nemusím pracovat, mohu se věnovat záležitostem, které mě baví (čtení, psaní, divadlo…), přestal jsem cokoli přepočítávat na peníze, dokážu si užít i takové ty „duchovní hodnoty“. Prostě jsem zjistil, že je mnohem lepší užít si cestu než cíl. Dám příklad.

Když jedu někam do hor na výlet (miluju hory a výhled na další vrcholky), můžu s pohledem upřeným do země dokráčet na vrchol, tam se rozhlédnout, udělat pár fotek a zase jít domů. Jako materialista si odškrtnu položku Projít si Krkonoše v seznamu mých vysněných destinací. Úkol splněn.

Jako idealista se budu věnovat okolí, někde se zastavím, udělám pár fotek, na velkém kameni se najím, chvilku si posedím u studánky s knihou. To, že dojdu k „cíli“, tj. třeba k prameni Labe, je už jen třešnička na dortu. Cílem byla celá cesta.

Další příklad se bude týkat mého oblíbeného vzdělávání. Cíl většiny středoškoláků je opustit lavice s maturitním vysvědčením v ruce. Pro některé je to opravdu cíl a je jim jedno, jak ho dosáhnou. Podvádějí při testech, co můžou, to zkopírují. Jiným naopak na vzdělání záleží, chtějí si něco odnést, takže se učí, zajímají se o něco, maturita je pro ně víceméně formalita, vstupenka na vysokou. Na vysoké to pokračuje – pro někoho je škola jen cesta k titulu (slovy mého spolužáka „Chtěl bych aspoň bakaláře“), pro jiné cesta k vědění a uplatnění. Ti první si vyberou něco nenáročného, ti druzí něco, co je bude bavit a co rozvine jejich schopnosti.

Záleží jen na morálce lidí. Na jejich svědomí. Cti. Smyslu pro fair play. Škoda, že jsem teď použil pro spoustu lidí naprosto neznámé pojmy.

Nemám rád zobecňování (hlavně kvůli mým oblíbeným hláškám To je relativní a Přijde na to), ale jestli chci v klidu umřít a říct si „Bylo to fajn“, měl bych si více uvědomovat, že i cesta může být cíl.

Jsem introvert. To mimo jiné znamená, že mi vyhovuje méně aktivit, mám lepší dlouhodobou paměť a lépe se vyjadřuji písemně než ústně. Právě tato poslední vlastnost zapřičiňuje mou oblibu v ICQ. Při písemné komunikaci mohu vyřčení (odeslání) myšlenky pozdržet, promyslet ji, zamítnout či rozvést, případně podpořit fakty z knih či internetu. Někteří lidé, kteří se se mnou setkali, sice tvrdí, že řečním dobře, ale to platí jen pro případy, kdy vím, o čem mluvím, udělám si hrubou osnovu a mám čas si svůj proslov v duchu cvičit a představovat. To vše je důvod, proč při setkání tváří v tvář spíše mlčím, zatímco na ICQ čile debatuji o spoustě problémů a myšlenek.

S jedním kamarádem jsem při debatě o debatách, řečnění a argumentaci dospěl k několika poznatkům, kvůli kterým nyní píšu to, co píšu, navíc s tak dlouhým úvodem.

V září jsem se účastnil velmi zajímavé víkendové akce. Součástí programu byla i lehce parodující politická debata. Účastníci se ve skupinách rozřadili a přiřadili k politickým stranám, jejichž stanoviska měli hájit bez ohledu na vlastní politické smýšlení. A právě při této politické něco-jako-debatě mne napadly ty dvě myšlenky, které jsem rozváděl s oním kamarádem:

1. Dobrý řečník přesvědčí své posluchače.
2. Dobrý argument přesvědčí i řečníka.

První bod je víceméně jasný. Řečník většinou hájí nějaké stanovisko či pravdu. Pokud reprezentuje společnost, například při výběrovém řízení, měl by si posluchače získat. V jiných případech, třeba na přednáškách o osobním rozvoji, postačí, když posluchači začnou o stanoviscích řečníka jen přemýšlet; nemusí vše přijmout do poslední tečky, naopak, kritické myšlení je často vítáno a může myšlenku či doporučení řečníka rozvinout a poslat dalším směrem. To bych již však odbočoval.

Druhý poznatek si však zaslouží přesnější vysvětlení. Na oné víkendové akci jsem reprezentoval ČSSD a progresivní daň z příjmů. Těžký úkol. Socani mi nikdy nebyli sympatičtí, Paroubek je pro mě sebestředný ******, který by se nejradši stal prezidentem vesmíru, a dr. Rath, jeho slizký patolízal, mi evokuje to, čemu se v angličtině říká whore-wire. Nemluvě o tom, že ve volbách jsem dal přednost modrým a z principu souhlasím s rovnou daní. S úkolem jsem se však poprat musel, a tak jsem hledal přijatelné argumenty. Přijatelné jak pro mě, tak pro publikum. Lhal bych, kdybych teď řekl, že jsem konvertoval k myšlence progresivní dani z příjmů, ale všechny promyšlené argumenty proti rovné dani mne přinutily o problému více přemýšlet.

Jsem za to rád. Po volbách získané alergie na oranžovou se asi jen tak nezbavím, ale začal jsem přemýšlet o objekt- a subjektivním pohledu na svět. Ačkoli se snažím bývat objektivní a dívat se na věc z více úhlů, někdy sklouznu do značně úzkoprsého pohledu na svět. Když si nasadím cizí brýle (dle přísloví Chceš-li poznat člověka, ujdi míli v jeho botách), rozšířím si obzory a začnu myslet.

Škoda, že spousta lidí má své brýle pevně přilepené.

Koncem července tohoto roku, cestou na Shakespearovu Komedii omylů, jsem si na chodníku mezi Zelným trhem a restaurací Tripoli (nebo někde poblíž) všiml zvláštního, bílou barvou na zemi malovaného nápisu:

Jediné, co máme, je tento okamžik.

Zajímavá filosofická úvaha zahrnující materiální vlastnictví i určité rozpoložení duše. Zamyslel jsem se sám nad sebou, což v poslední době dělám více než často; promítl jsem si v hlavě okamžiky, které jsem prožil: příhody, setkání, sny.

Uvědomil jsem si, že svým životem proplouvám. Bez ohledu na čas kráčím svým vlastním tempem, zdánlivě rychlejším než je čas okolo. Celé léto se těším na Vánoce – a když nastanou, tak nějak je minu; v zimě sním o rozkvetlých zahradách – a než si všimnu, že se probudila má alergie, květiny mají pro tento rok své nejlepší dny za sebou.

Někteří tvrdí, že nežiju naplno. Neprožívám okamžiky tak, jako bych měl v další minutě zemřít. Ti lidé mají pravdu.

Zatímco sedím v křesle a čtu, čas plyne. Někdy jsem na dálnici já, jindy on. Někdy čas plyne pomalu, jindy rychle. Někdy nevím, jak přežít dlouhý den, sotva však otevřu oči po sotva šestihodinovém spánku, uplynuly měsíce. Co jsem mezitím dělal?

Vím, že během posledních tří školních let jsem často zmíral nudou – dnes nemohu uvěřit, že za pár měsíců mě čeká rande s maturitní komisí.

Stárnu.

Stárnu a dnešní den není výjimkou. I když… Právě dnes, 2. listopadu 2008, jde to stárnutí znát o fous víc. Lidé mi už nemohou říkat osmnáctko.

Rád si ve svém polohoupacím křesle z IKEA se šálkem čaje v ruce promítám zážitky z celého dne. Přemýšlím, co se událo, co jsem udělal špatně, co se mi povedlo a co bych rád udělal dál. Bývají to hezké chvilky, i když sebezpyt někdy trošku bolí.

Při jedné takové dumavé chvilce s čajem v tmavě modrém křesílku jsem si v hlavě promítal setkání s kamarádem. Šli jsme do kina na velmi zajímavý film Ukrutně šťastni a cestu tam a zpět jsme si – jako snad každý – krátili povídáním. Jak jsem tak vzpomínal, co všechno jsem říkal (je to dobré pro zlepšení komunikačních schopností), uvědomil jsem si, že za spoustou mých činností a majetků vězí nějaký příběh.

Ne, nemám na mysli dramatické akce se složitými zápletkami. Dokonce ty příběhy často ani příběhy nejsou. jiný člověk by na mé vyprávění řekl: „No a? Já si to taky koupil a nedělám kolem toho hogo fogo,“ a neměl bych mu to za zlé. Jenže jak se většinu času nimrám ve své mysli a fantazii a jak mám příběhy rád, přijde mi skoro fascinující, jakou historii mají zdánlivě obyčejné věci za sebou.

Tak třeba můj oblíbený, matně černý Parker Sonnet. Je to trošku lepší plnící pero, avšak ani zdaleka ne luxusní. Parker vyrábí mnohem dražší kousky, stejně jako jiné značky (Watermann, Mont Blanc, …). Svého Sonneta jsem však koupil za první peníze vydělané psaním. Tímto perem jsem napsal své nejlepší reklamní texty. Tímto perem píšu i své články do Notesu (ano, existuje opravdový notes, rukou psané články pak hromadně přepisuji sem do Wordpressu). Tímto perem píšu i ve škole, což trošku sráží jeho kouzlo, ale nevadí. Není divu, že o svém peru teď mluvím, a že je pro mne něco jako první čtvrťák strýčka Skrblíka. O to víc mě mrzí, že se na něm objevila malá prasklinka. Snad zůstane malá – nerad bych takové pero měnil.

Takových příběhů v mém životě najdete více. Třeba o mém hrnku na čaj, co ztratil po vydrhnutí obrovské kouzlo sešlosti a stáří. Nebo o mém telefonu, který přežil hory, deště, mrazy… Má obliba v prezidentské lóži v Mahenově divadle také není jen tak. A obrázek na zdi? Sbírka prasátek? Deka na nohy od mé babičky?

Za vším hledej příběh…

Když jsem byl mladší (jak směšně to zní), moc jsem nechápal údajně Sokratův výrok Vím, že nic nevím. S mým – stále se rozšiřujícím, avšak v relativním pohledu krutě ubohým – současným vzděláním citát již chápu více než dobře.

Obecně: nerad se scházím s lidmi, se kterými si nemám co říct. Avšak děsí mne, kolik mých známých se věnuje tolika aktivitám, o kterých leckdy nemám ani zbla tušení. Samozřejmě ani přátelé někdy nemají ponětí o tom, co dělá má ctěná maličkost, ale i tak mi v hlavě vrtá červíček pochybností. Vždyť ty, Honzo, nic nevíš!

Někdy si připadám jako rozdvojená osobnost: mé introvertní já se touží do hloubky věnovat jednomu nebo dvěma oborům; má mysl uvědomující si nevědomost by však nejradši věděla od všeho trošku. Jak se říká: Devatero řemesel, desáté je bída.

Možná odtud pochází má fascinace a obdiv ke knihám, knihovnám, Googlu a hlavně k lidem, kteří informace sumarizují a nějakým způsobem publikují. Když narazím na neznámý pojem, nový obor nebo když chci vědět něco víc o tom, co právě čtu – za malou chvíli mám odpověď. Úžasné.

Jen mne teď napadá… Hluboká znalost jakého oboru naplňuje mé introvertní já? Vždyť nic nevím.

Připadám si hloupý…

(O tomto tématu také psal zimmi ve své středeční společenské mozaice: O lidech a hlouposti. Přispěl jsem mu pod článek krátkou poznámkou o hlouposti z jeho pohledu.)