Když jsem byl mladší (jak směšně to zní), moc jsem nechápal údajně Sokratův výrok Vím, že nic nevím. S mým – stále se rozšiřujícím, avšak v relativním pohledu krutě ubohým – současným vzděláním citát již chápu více než dobře.

Obecně: nerad se scházím s lidmi, se kterými si nemám co říct. Avšak děsí mne, kolik mých známých se věnuje tolika aktivitám, o kterých leckdy nemám ani zbla tušení. Samozřejmě ani přátelé někdy nemají ponětí o tom, co dělá má ctěná maličkost, ale i tak mi v hlavě vrtá červíček pochybností. Vždyť ty, Honzo, nic nevíš!

Někdy si připadám jako rozdvojená osobnost: mé introvertní já se touží do hloubky věnovat jednomu nebo dvěma oborům; má mysl uvědomující si nevědomost by však nejradši věděla od všeho trošku. Jak se říká: Devatero řemesel, desáté je bída.

Možná odtud pochází má fascinace a obdiv ke knihám, knihovnám, Googlu a hlavně k lidem, kteří informace sumarizují a nějakým způsobem publikují. Když narazím na neznámý pojem, nový obor nebo když chci vědět něco víc o tom, co právě čtu – za malou chvíli mám odpověď. Úžasné.

Jen mne teď napadá… Hluboká znalost jakého oboru naplňuje mé introvertní já? Vždyť nic nevím.

Připadám si hloupý…

(O tomto tématu také psal zimmi ve své středeční společenské mozaice: O lidech a hlouposti. Přispěl jsem mu pod článek krátkou poznámkou o hlouposti z jeho pohledu.)

V posledních asi pěti letech se docela nahlas ozývají příznivkyně a příznivci (povšimněte si tzv. „politické korektnosti“) feministického hnutí. Rozšiřuje se také cosi jako vědní obor zvaný gender studies (anglický název se používá v ČR pravděpodobně proto, že v zamýšlení se nad posílením ženské moci a vyvracením převahy mužů studentky tohoto oboru nemají síly vymyslet českou terminologii).

Moc tento jakože vědní obor nechápu. Mimo jiné totiž zkoumá, proč je v některých oborech výrazně nerovnoměrný poměr mužů k ženám. Nevím, k čemu ty jakože vědkyně oboru gender studies došly, ale – čistě subjektivně – znám rozhodně více mužů než žen, kteří se rádi rejpají v motorech nebo mezi jejich koníčky patří pilotování letadel. Čímž samozřejmě neříkám, že se občas nějaká technicky zdatná (a možná zdatnější než leckterý muž) žena nenajde. O kácení stromů nebo těžbě uhlí ani nemluvím.

Jak jsem již někdy dříve psal, všichni jsme lidé a všichni máme stejná práva (a povinnosti). Platí to i pro muže a ženy. Ergo zde je rovnoprávnost jasná. Podívejme se ale na problematiku z pohledu zaměstnavatele.

Jako (potenciální) zaměstnavatel chci vydělávat. Hodně. Strašně moc. Ale férově. Jestli chci vydělávat hodně strašně moc (ehm), budu potřebovat zaměstnance. A to je kámen úrazu.

Najít dobrého člověka je dost těžké. Když jsem ještě pracoval v Beze slova, dostal jsem asi patnáct žádostí o práci. Vzal jsem dva: korektorku a korektora. Zbytek z nejrůznějších důvodů nedostal šanci. A někteří si to vzali velmi osobně (bez dalšího komentáře). Když už (konečně) dobrého člověka máte, budete chtít, aby ve firmě zůstal. A to je další kámen úrazu. Často se tento požadavek vylučuje s fanatickým křikem o rovnosti pohlaví.

Muži jsou rozsévači semene (to není z mé hlavy). Zasune, vy… zasadí, odejde. Feministky, sežerte mě. Muž bude v práci tak dlouho, dokud ho bude bavit a dokud mu bude vydělávat dost peněz. Navíc je (obvykle) soutěživější než žena, takže relativně zdravě dokáže podnik posunout dál. Žena je oproti tomu nádoba (četli jste Šifru mistra Leonarda od Dana Browna?). Může mít úplně stejné vlastnosti jako úspěšný muž (a taky že je má), ale pokud nechce být okolím považována za chladnokrevnou bezcitnou kariéristickou mrchu, musí si alespoň jednou odrodit. A porod může být vrah úspěšné kariéry. Mladou ženu se leckterý zaměstnavatel bojí přijmout, protože mu může kdykoli porodit (přesněji řečeno, nemusí to být se zaměstnavatelem :)). Mladou matku pak ohrožuje právě ten capart. Onemocní – a pracovní síla je v tahu. Není tedy divu, že navrch mají muži, starší ženy s odrostlým potomstvem a ambiciózní chladné kariéristky.

Spíše než boj za rovná práva, která již rovná jsou, bych rád viděl expertky a experty (opět si povšimněte politické korektnosti v oslovení dle křiku fem… studentek gender studies), kteří by podnikům radili, jak firemní procesy upravit pro snadnou práci z domu. V době kancelářských krys by to nemusel být tak velký problém. A zaměstnavatelé, ženy na mateřské a silné individuality se strachem z lidí budou spokojení.

Věřím, že s tímto přístupem se brzy vyrovná výkonnost mužů a žen v nefyzických profesích a tím pádem i nerovné platy. Konzervativní zaměstnavatelé pomalu uvolňují místo pokrokově a komplexně myslícím kolegům, kterým dříve či později docvaknou výhody (i nevýhody) práce z domu a podpory svých zaměstnankyň a zaměstnanců.

Až se toto srovná, budu se moci naplno smát snaze fem… některých žen zrušit koncovku -ová na konci jmen, protože „to dává najevo dojem, že žena patří svému muži.“

Hm. Že bych začal nový byznys jako konzultant pro přípravu vnitrofiremních procesů k práci z domova?

(Poznámka na závěr: Tento článek jsem napsal začátkem července 2008, pravděpodobně v rozhořčení po zhlédnutí nějaké reportáže v TV nebo po přečtení článku v novinách. Při přepisování z papíru do e-podoby jsem váhal, jestli jej přepsat dle mého současného umírněnějšího názoru nebo jestli článek nechat v původní podobě jen s lehkými změnami. Vyhrála druhá možnost. Neznamená to však, že jsem si přestal myslet to, co jsem psal. Jen bych to teď řekl jinak. Berte to, prosím, při psaní rozhořčených komentářů na vědomí. Je to jen názor. A já tu nestrpím křik rozhořčených fanynek feministického hnutí.)

Když jsem se sklenkou dvanáctileté doublewood whisky The Balvenie začal uvažovat o chudobě, jako první mne – skoro se mi chce říci samozřejmě – napadl nedostatek peněz. Známe to z filmů a pohádek: Princ a chuďas, Popelka, koneckonců i Jeníček a Mařenka byli chudí. Úvahu jsem tedy pro onu chvíli uzavřel konstatováním, že chudý člověk je člověk bez peněz nebo jiných prostředků a šel jsem se převléci. Vyrazil jsem na procházku.

Uznávám, že po sklence prvotřídní a silné whisky to může být špatný nápad, je to však můj zvyk z doby, kdy jsem byl za psaní placený. Tedy hlavně když jsem jako copywriter vymýšlel slogany. Projít se, naložit se do vany, nalít si něco dobrého nebo připravit čaj…

Na té procházce jsem potkal spoustu lidí. Pejskaře, milenecké dvojice, lidi spěchající domů z práce. Sto postav, sto naprosto odlišných jedinců. Jedni vypadali běžně, dalo by se říci normálně, druzí venčili psa ve sportovní soupravě nikoli levné značky – avšak vypadali, že v ní nikdy nebyli jinde než vyvenčit psa před domem.

V tu chvíli mě napadlo, že ač chudoba může z jednoho pohledu souviset s nulovým či červeným zůstatkem na bankovním účtu, z jiného pohledu je pes zakopaný o kus dál.

Bohatí (= finančně zabezpečení) si peníze musí buď tvrdě vydělat, nebo je zdědit. V prvním případě leckdy makají od nevidím do nevidím, přijdou o rodinu a přátele a svůj velmi těžce nabytý mamon si užijí v důchodu rybařením na zbytečně honosné jachtě. V druhém případě z bezstarostného života zmagoří a přemění se v Paris Hilton.

Oproti tomu chudí (= finančně nezabezpečení; možná by se dalo užít i slovo obyčejní) lidé hledají podporu v sobě, své rodině a svých přátelích, tedy v těch, na které bohatí lidé nemají čas (nebo je nemají vůbec). Viděli jste film Karlík a továrna na čokoládu? Karlíkova rodina byla chudá, pomalu neměla ani na jídlo, ale všichni se měli rádi a drželi pospolu. Byli bohatí na city. A Willy Wonka? Peněz měl zjevně dost, vlastnil přeci (nejen) čokoládové impérium – ale sám přiznal, že je citově na dně; přesněji do doby, než se znovu setkal se svým otcem a než se přidal ke Karlíkově rodině.

Člověk může mít peněz kolik chce, ale pokud ho nebude bavit život, pokud nebude mít své zájmy a vášně, bude na tom hůř než kdejaký „nejchudší“ člověk na zemi. Stačí srovnat spokojenost s životem u chudých Čínanů a bohatých Američanů.

Jednoho dne mi došel anglicky psaný e-mail nabízející licenci k jednomu programu zdarma výměnou za recenzi. Normálně bych ten mail hodil do koše, ale… zvědavost byla silnější a koukl jsem na web onoho produktu.

Jedná se o prográmek NoteScraps. Informace a video k produktu najdete na jejich webu. V tomto článku se zaměřím na styl práce s touto fikanou věcičkou.

Asi to znáte: obklopují mě poznámky k projektům, školní maturitní práci, povídkám, divadelním hrám, které píšu/studuju, poznámky k rozečteným knihám, úkoly, hesla, odjezdy autobusů… Je toho prostě moc, není divu, že se v jistých kruzích mluví o „informačním zahlcení“ a jiných ošklivě znějících slovech.

A teď: jak se s těmi úkoly vypořádat?

Post-it štítky na nástěnce nad stolem? Totéž elektronicky na ploše monitoru? Ne, je to nepřehledné a navíc – jak rychle najít specifickou informaci?

Textový dokument v počítači? Fajn, ale něco tam najít také není OK.

Co takhle něco jako… NoteScraps?

Jestli jste se ještě nepodívali na video na jejich webu, ihned tak učiňte. Jen tak pochopíte, o čem to tu mluvím.

NoteScraps udržuje všechny informace na jednom místě a využívá při tom postupů, díky kterým poznámky neztratíte, ani když NoteScraps odstraníte ze svého počítače. Vypadá to jako program, který jednotlivé poznámky ukládá do známých post-it štítků – ale nenechte se zmást. Informace jsou ukládány do jednoho TXT souboru, který se snadno zálohuje. Přímo v programu můžete vyhledávat – a co je lepší: uživatelé Windows Vista (pro které je primárně určen, uživatelé WinXP si musí doinstalovat cosi, čemu nerozumím) mohou jakoukoli informaci najít i prostřednictvím běžného vyhledávání ve Windows, které od Vist hledá i v obsahu souborů.

Příklad z praxe: do NoteScraps si uložím poznámky k Machiavelliho Vladaři. Po čase si na něj vzpomenu, pustím NoteScraps, do hledání zadám Machiavelli a ono mi to vyflusne post-it štítek s mými poznámkami. Anebo – když bych NoteScraps z jakéhosi záhadného důvodu odinstaloval – budu mít na disku jeden (dlouhý) TXT soubor; zvolím si nabídku Start, do hledacího políčka hodím machiavelli a Visty mi podle obsahu nabídnou právě soubor, který vytvořil NoteScraps. Jakoukoli informaci tak najdu nejméně dvěma způsoby. A vím, že ji najdu.

Věřím, že svůj potenciál NoteScraps naplno projeví po pár týdnech používání a zahlcení tisíci naprosto nesouvisejícími poznámkami. Je to zdánlivě jednoduchý (až primitivní) program s obrovskou silou pro zvládání informačního chaosu. Vřele doporučuji.

Kamarád mě poprosil o pomoc s prodejem malé stříbrné krabičky, která umí fotit.

Dostal krásný malý kompakt Pentax Optio T10. Krom toho, že je malý, elegantní a má dotykový display umí také fotit. Více informací najdete třeba na dpreview.com.

Tento šikovný foťák dostal od svého otce, který je vášnivý fotograf a sběratel všeho, co jen vypadá, že by mohlo fotit. Proto není divu, že aparát byl vybalen z krabice, jednou použit, vyfocen, zabalen a určen k prodeji. Nahradil ho nový stroj :)

Podle vyjádření kamaráda fotí hodně dobře. Prý také v ČR zatím není k sehnání (nebo je, ale za cca 9 tisíc, moc jsem ho neposlouchal). Kamarád nabízí svůj Pentax Optio T10 k prodeji za 7500 Kč + případné náklady na dopravu. Cena platí za kompletní prodejní balení (viz foto dole), jak jsem již zmínil, technický stav je bezvadný, jako nový. Vlastně – nový…

Mimomoravští si fotoaparát mohou nechat zaslat poštou na dobírku nebo oproti platbě na účet, moravští mohou využít neodolatelné nabídky setkat se se mnou nebo sympatickým modrookým a tmavovlasým (leč zadaným, slečny) kamarádem v Brně.

Zájemci se hlaste na mail pan[zav]jankadlec.cz, do předmětu prosím napište Pentax.

Jako bonbonek přikládám pár fotografií (foťáku, nikoli jeho práce):

Snad každý jsme se setkali s nějakou osvědčenou pravdou o vztahu proporcí nejrůznějších částí těla s jinými orgány nebo poznámkou o kompenzaci mindráků velkými a luxusními auty. Problém je, když s touto pravdou narazíme na vysokého muže s nohama baletky nebo na sebevědomého, se sebou samým spokojeného majitele auta jako kráva. Většinou výskyt takové abnormality označíme jako výjimku potvrzující pravidlo.

Jako správnému rejpalovi mi to nedá a zeptám se: Jaké pravidlo? Nebylo by lepší tento extrém označit poněkud kostrbatěji jako případ podléhající jiným kritériím?

Často (a vášnivě) tvrdím, že nesnáším account- a project manažery, protože to jsou neschopní, vymlouvaví, hyperaktivní, freecoolinští, věčně zdánlivě veselí a zcela jistě vynervovaní magoři. Existují však lidé, kteří na vizitce podobnou diagnózu (manager, ne magor) mají a které bych takto velice snadno urazil. Z hlavy mě napadnou některá jména ze SYMBIA, třeba Pavel Milata, což je člověk, který myslí na projekt i na lidi, má dobré nápady a je tak trochu puntičkář. Radost s podobnými lidmi pracovat. (A ještě větší radost je někdy nepracovat vůbec.)

Z tohoto jednoduchého příkladu udělám složitou zmotaninu: při vyslovení pojmu manažer jsem řekl X, ale ve skutečnosti jsem myslel charakteristiky A, B, C a D dohromady. Pavel jako výjimka potvrzující pravidlo však nesplňuje B, C a D, ale má vlastnosti F, G, H, O, P a Q plus A společné s původní charakteristikou (manažer).

Takto stupidně rozebráno dojdeme k názoru, že mozek a řeč jednají jako „jeden o voze a druhý o koze“. Prostě neříkáme to, co máme na mysli.

Takže: výjimky neexistují. Jen jsme líní problém přesně pojmenovat.

Velmi rád o sobě tvrdím, že miluji déšť a zejména procházky za deště. Kdo mě však zná, ví, že je to spíše romantická představa a že mnohem radši vylezu se šálkem čaje na balkon, kde jsem v suchu, a užívám si svěží vzduch a krásné syté barvy mokré přírody (mohu-li tak nazvat trávník a pár mladých stromků). Nicméně…

Jednoho krásného dne jsem se vracel z večeře v literární kavárně Spolek. Poprchávalo. Svezl jsem se šalinou na zastávku jako obvykle, cestou k domovu mi však přeskočilo a cestu jsem si prodloužil obchůzkou kolembarevných paneláků. Pršelo, já mokl (ač miluju staré gentlemany, nevlastním dvě základní věci pravého muže: hodinky a deštník; na druhou stranu – ač nekuřák – vlastním stříbrný zapalovač) a, světe div se, užíval jsem si to.

Doma jsem ze sebe shodil mokré oblečení, dal jej sušit a usedl jsem do svého tmavého křesla. Pod ním byly kromě pár čísel týdeníku A2 tři knihy: Malý princ, Zločin a trest a… Medvídek Pů. Když jsem si to uvědomil, začal jsem se smát. Vracím se k dětským knihám, procházím se v dešti, ťapkám do kaluží. Vracím se do dětských let.

Někteří si jistě řeknou: jde to s tebou z kopce. Odpovídám: no a co? Po dvou a půl letech duševně těžké práce, dohadování se s klienty a sledování čísel na bankovním účtu mě život začíná zase bavit. Možná proto, že se řídím citátem, který vybral Henri „Motýlek/Papillon“ Charriere do své knihy Banco:

„Co si o sobě myslíš ty sám, je důležitější než to, co si o tobě myslí jiní.“

(Autor Motýlkovi neznámý)

Kvůli jisté nešťastné náhodě jsem necelé dva měsíce chodil bez předních zubů. Bylo to docela nepříjemné, protože se mi docela špatně jedlo, přestal jsem se smát a prodavačky v obchodech neobdivovaly má hnědá očka, nýbrž dost nejistě zíraly na mé rty. Během oněch dvou měsíců jsem si uvědomil zásadní negativum všeobecně známého jevu – lidé dávají na první dojem – a to: ten první dojem je někdy zatraceně špatný.

Rád se směju, ale ještě docela nedávno jsem při smíchu neukazoval svůj „americký úsměv“. Se semknutými rty však můj projev veselí vypadá spíše jako ironický úšklebek. Ale to neznamená, že se v ironii vyžívám… ehm, tedy… OK, zvolil jsem špatný příklad. Jsem ironický parchant. Téměř pořád se do někoho nebo do něčeho navážím a podobný úsměšek mi na tváři hraje často. Zkusím jiný příklad.

Štvalo mě, že lidé v okolí vypadali, jako by sledovali ping-pong. Snažili se soustředit na oči, ale pohledem uhýbali ke rtům. Proto jsem se stal mlčenlivým a jen přikyvoval. Znamená to, že jsem nudný tichý patron i v jiných situacích? Ne. Neznamená. Ale lidé v okolí si to myslí.

Poslední příklad, čistě z teoretického soudku: poznáte člověka, který vypadá jako dokonalý exemplář lidské rasy – čistý, upravený, zdvořilý, komunikativní, sečtělý a scestovalý, poradí si se vším a vypadá dost dobře. Sen každé ženy a některých mužů. Za dva měsíce ho však zavřou za brutální vraždu manželky. Anebo naopak: o osobě se vzezřením masového vraha se dozvíte, že miluje moderní klasickou hudbu a stará se o nemocnou babičku.

Spousta lidí má odpornou tendenci dát na první dojem. Já už spadl na zem. Kdy ale spadnou i ti ostatní? Kdy si nad stůl přilepí cedulku: Nesuď, dokud nepoznáš?

Tato slova zvolal muž, který počátkem července nastoupil do autobusu náhradní dopravy z Komárova k Tescu na Úzké. Onen muž budil pozornost už sám o sobě. Ošuntělým oblečením budil dojem bezdomovce, avšak byl hladce oholený a nezaváněl. Subjektivní soud: působil tak trošku vyšinutě.

Chvíli jsem podivného cestujícího pozoroval; fantazie začala pracovat na plné obrátky. Je bezdomovec nebo ne? Co má v té tašce? A co se skrývá v naditých kapsách kostkovaného saka, které bylo o dobrá dvě čísla větší? Je opravdu vyšinutý nebo upozornění na jedovaté ještěrky byla jen nahlas vyslovená vzpomínka?

Přestože lidi nesnáším, nikdy mě nepřestanou fascinovat. Baví mě při čekání na přátele pozorovat okolí (času na to mám dost, protože já chodím brzo a oni pozdě) a fantazírovat nad osudy a životními příběhy kolemjdoucích (dokud nezačnou kolemchodit příliš blízko u mě, to začínám být nervní).

Rád – a často – říkám, že kdo se zaobírá problémy jiných, chce uniknout od problémů svých. Pozorování okolí mi tuto, ehm, „pravdu“, neustále připomíná. Tak často unikám do přemýšlení o ostatních, že zapomínám na sebe a své starosti.

Když si to konečně uvědomím, dojdu domů, připravím si šálek čaje, pustím uklidňující hudbu (výborné je na last.fm zadat „Ludovico Einaudi“ nebo „Philip Glass“, případně „Michael Nyman“), sednu do křesla a jen tak popíjím a přemýšlím. O včerejšku, dnešku a zítřku.

Ač sebezpyt někdy docela bolí, otevírá oči a odemyká taková zákoutí naší mysli, o kterých jsme leckdy ani neměli tušení…

Jestli se někdy opijete, zblázníte, zhulíte nebo jinak dostanete do stavu nepříčetnosti a rozhodnete se psát, budete stát před dvěma cestami, jak se toho chopit.

1. Psaní umělecké

Spisovatel je něco jako fotograf nebo malíř. Dobrý obrazozaznamenávač umí zachytit i vyložené nudné místo tak, aby návštěvník galerie áchal a óchal a pronášel poznámky o duchu a kouzlu dotyčné lokace a hodnotil barvy a expozici a já nevím co ještě.

To stejné platí i pro spisovatele – pokud je dobrý.

Když se mi nějaká kniha líbí, nechci ji odložit, nechci, aby skončila. I za cenu, že by měla stále dokolečka popisovat běžný děj. Docela dobrá ukázka je Harry Potter. V jedenácti letech jsem byl více než smutný, když jsem ji musel zaklapnout.

Jestli však stále kontroluji, kolik stránek zbývá do konce, je něco špatně. Nerad přeskakuju stránky, když něco začnu, chci to dokončit. Takže jestli se u čtení nudím, kniha u mě klesne bez ohledu na to, co někteří lidé označují jako „uměleckou hodnotu” (a co nevím, co má být, jak se to hodnotí a proč to má takovou váhu).

Dobrý spisovatel (nebo pisálek, chcete-li) tedy i běžnou nebo nudnou skutečnost popíše velmi zajímavě.

2. Psaní praktické

Opakem spisovatele schopného napsat čtivou ódu na obyčejnou cihlu je praktik: novinář a copywriter. Ti by za rozvláčnost asi okamžitě přišli o místo. Musí být struční a věcní, v prvních slovech musí informovat nebo prodávat.

Praxe chce vidět výsledky. Ideálně takové, za jaké si praktici koupí díla umělců.