Jsem introvert. To mimo jiné znamená, že mi vyhovuje méně aktivit, mám lepší dlouhodobou paměť a lépe se vyjadřuji písemně než ústně. Právě tato poslední vlastnost zapřičiňuje mou oblibu v ICQ. Při písemné komunikaci mohu vyřčení (odeslání) myšlenky pozdržet, promyslet ji, zamítnout či rozvést, případně podpořit fakty z knih či internetu. Někteří lidé, kteří se se mnou setkali, sice tvrdí, že řečním dobře, ale to platí jen pro případy, kdy vím, o čem mluvím, udělám si hrubou osnovu a mám čas si svůj proslov v duchu cvičit a představovat. To vše je důvod, proč při setkání tváří v tvář spíše mlčím, zatímco na ICQ čile debatuji o spoustě problémů a myšlenek.

S jedním kamarádem jsem při debatě o debatách, řečnění a argumentaci dospěl k několika poznatkům, kvůli kterým nyní píšu to, co píšu, navíc s tak dlouhým úvodem.

V září jsem se účastnil velmi zajímavé víkendové akce. Součástí programu byla i lehce parodující politická debata. Účastníci se ve skupinách rozřadili a přiřadili k politickým stranám, jejichž stanoviska měli hájit bez ohledu na vlastní politické smýšlení. A právě při této politické něco-jako-debatě mne napadly ty dvě myšlenky, které jsem rozváděl s oním kamarádem:

1. Dobrý řečník přesvědčí své posluchače.
2. Dobrý argument přesvědčí i řečníka.

První bod je víceméně jasný. Řečník většinou hájí nějaké stanovisko či pravdu. Pokud reprezentuje společnost, například při výběrovém řízení, měl by si posluchače získat. V jiných případech, třeba na přednáškách o osobním rozvoji, postačí, když posluchači začnou o stanoviscích řečníka jen přemýšlet; nemusí vše přijmout do poslední tečky, naopak, kritické myšlení je často vítáno a může myšlenku či doporučení řečníka rozvinout a poslat dalším směrem. To bych již však odbočoval.

Druhý poznatek si však zaslouží přesnější vysvětlení. Na oné víkendové akci jsem reprezentoval ČSSD a progresivní daň z příjmů. Těžký úkol. Socani mi nikdy nebyli sympatičtí, Paroubek je pro mě sebestředný ******, který by se nejradši stal prezidentem vesmíru, a dr. Rath, jeho slizký patolízal, mi evokuje to, čemu se v angličtině říká whore-wire. Nemluvě o tom, že ve volbách jsem dal přednost modrým a z principu souhlasím s rovnou daní. S úkolem jsem se však poprat musel, a tak jsem hledal přijatelné argumenty. Přijatelné jak pro mě, tak pro publikum. Lhal bych, kdybych teď řekl, že jsem konvertoval k myšlence progresivní dani z příjmů, ale všechny promyšlené argumenty proti rovné dani mne přinutily o problému více přemýšlet.

Jsem za to rád. Po volbách získané alergie na oranžovou se asi jen tak nezbavím, ale začal jsem přemýšlet o objekt- a subjektivním pohledu na svět. Ačkoli se snažím bývat objektivní a dívat se na věc z více úhlů, někdy sklouznu do značně úzkoprsého pohledu na svět. Když si nasadím cizí brýle (dle přísloví Chceš-li poznat člověka, ujdi míli v jeho botách), rozšířím si obzory a začnu myslet.

Škoda, že spousta lidí má své brýle pevně přilepené.