Když jsem byl mladší (jak směšně to zní), moc jsem nechápal údajně Sokratův výrok Vím, že nic nevím. S mým – stále se rozšiřujícím, avšak v relativním pohledu krutě ubohým – současným vzděláním citát již chápu více než dobře.

Obecně: nerad se scházím s lidmi, se kterými si nemám co říct. Avšak děsí mne, kolik mých známých se věnuje tolika aktivitám, o kterých leckdy nemám ani zbla tušení. Samozřejmě ani přátelé někdy nemají ponětí o tom, co dělá má ctěná maličkost, ale i tak mi v hlavě vrtá červíček pochybností. Vždyť ty, Honzo, nic nevíš!

Někdy si připadám jako rozdvojená osobnost: mé introvertní já se touží do hloubky věnovat jednomu nebo dvěma oborům; má mysl uvědomující si nevědomost by však nejradši věděla od všeho trošku. Jak se říká: Devatero řemesel, desáté je bída.

Možná odtud pochází má fascinace a obdiv ke knihám, knihovnám, Googlu a hlavně k lidem, kteří informace sumarizují a nějakým způsobem publikují. Když narazím na neznámý pojem, nový obor nebo když chci vědět něco víc o tom, co právě čtu – za malou chvíli mám odpověď. Úžasné.

Jen mne teď napadá… Hluboká znalost jakého oboru naplňuje mé introvertní já? Vždyť nic nevím.

Připadám si hloupý…

(O tomto tématu také psal zimmi ve své středeční společenské mozaice: O lidech a hlouposti. Přispěl jsem mu pod článek krátkou poznámkou o hlouposti z jeho pohledu.)