Velmi rád o sobě tvrdím, že miluji déšť a zejména procházky za deště. Kdo mě však zná, ví, že je to spíše romantická představa a že mnohem radši vylezu se šálkem čaje na balkon, kde jsem v suchu, a užívám si svěží vzduch a krásné syté barvy mokré přírody (mohu-li tak nazvat trávník a pár mladých stromků). Nicméně…

Jednoho krásného dne jsem se vracel z večeře v literární kavárně Spolek. Poprchávalo. Svezl jsem se šalinou na zastávku jako obvykle, cestou k domovu mi však přeskočilo a cestu jsem si prodloužil obchůzkou kolembarevných paneláků. Pršelo, já mokl (ač miluju staré gentlemany, nevlastním dvě základní věci pravého muže: hodinky a deštník; na druhou stranu – ač nekuřák – vlastním stříbrný zapalovač) a, světe div se, užíval jsem si to.

Doma jsem ze sebe shodil mokré oblečení, dal jej sušit a usedl jsem do svého tmavého křesla. Pod ním byly kromě pár čísel týdeníku A2 tři knihy: Malý princ, Zločin a trest a… Medvídek Pů. Když jsem si to uvědomil, začal jsem se smát. Vracím se k dětským knihám, procházím se v dešti, ťapkám do kaluží. Vracím se do dětských let.

Někteří si jistě řeknou: jde to s tebou z kopce. Odpovídám: no a co? Po dvou a půl letech duševně těžké práce, dohadování se s klienty a sledování čísel na bankovním účtu mě život začíná zase bavit. Možná proto, že se řídím citátem, který vybral Henri „Motýlek/Papillon“ Charriere do své knihy Banco:

„Co si o sobě myslíš ty sám, je důležitější než to, co si o tobě myslí jiní.“

(Autor Motýlkovi neznámý)