Kvůli jisté nešťastné náhodě jsem necelé dva měsíce chodil bez předních zubů. Bylo to docela nepříjemné, protože se mi docela špatně jedlo, přestal jsem se smát a prodavačky v obchodech neobdivovaly má hnědá očka, nýbrž dost nejistě zíraly na mé rty. Během oněch dvou měsíců jsem si uvědomil zásadní negativum všeobecně známého jevu – lidé dávají na první dojem – a to: ten první dojem je někdy zatraceně špatný.

Rád se směju, ale ještě docela nedávno jsem při smíchu neukazoval svůj „americký úsměv“. Se semknutými rty však můj projev veselí vypadá spíše jako ironický úšklebek. Ale to neznamená, že se v ironii vyžívám… ehm, tedy… OK, zvolil jsem špatný příklad. Jsem ironický parchant. Téměř pořád se do někoho nebo do něčeho navážím a podobný úsměšek mi na tváři hraje často. Zkusím jiný příklad.

Štvalo mě, že lidé v okolí vypadali, jako by sledovali ping-pong. Snažili se soustředit na oči, ale pohledem uhýbali ke rtům. Proto jsem se stal mlčenlivým a jen přikyvoval. Znamená to, že jsem nudný tichý patron i v jiných situacích? Ne. Neznamená. Ale lidé v okolí si to myslí.

Poslední příklad, čistě z teoretického soudku: poznáte člověka, který vypadá jako dokonalý exemplář lidské rasy – čistý, upravený, zdvořilý, komunikativní, sečtělý a scestovalý, poradí si se vším a vypadá dost dobře. Sen každé ženy a některých mužů. Za dva měsíce ho však zavřou za brutální vraždu manželky. Anebo naopak: o osobě se vzezřením masového vraha se dozvíte, že miluje moderní klasickou hudbu a stará se o nemocnou babičku.

Spousta lidí má odpornou tendenci dát na první dojem. Já už spadl na zem. Kdy ale spadnou i ti ostatní? Kdy si nad stůl přilepí cedulku: Nesuď, dokud nepoznáš?