Jestli se někdy opijete, zblázníte, zhulíte nebo jinak dostanete do stavu nepříčetnosti a rozhodnete se psát, budete stát před dvěma cestami, jak se toho chopit.

1. Psaní umělecké

Spisovatel je něco jako fotograf nebo malíř. Dobrý obrazozaznamenávač umí zachytit i vyložené nudné místo tak, aby návštěvník galerie áchal a óchal a pronášel poznámky o duchu a kouzlu dotyčné lokace a hodnotil barvy a expozici a já nevím co ještě.

To stejné platí i pro spisovatele – pokud je dobrý.

Když se mi nějaká kniha líbí, nechci ji odložit, nechci, aby skončila. I za cenu, že by měla stále dokolečka popisovat běžný děj. Docela dobrá ukázka je Harry Potter. V jedenácti letech jsem byl více než smutný, když jsem ji musel zaklapnout.

Jestli však stále kontroluji, kolik stránek zbývá do konce, je něco špatně. Nerad přeskakuju stránky, když něco začnu, chci to dokončit. Takže jestli se u čtení nudím, kniha u mě klesne bez ohledu na to, co někteří lidé označují jako „uměleckou hodnotu” (a co nevím, co má být, jak se to hodnotí a proč to má takovou váhu).

Dobrý spisovatel (nebo pisálek, chcete-li) tedy i běžnou nebo nudnou skutečnost popíše velmi zajímavě.

2. Psaní praktické

Opakem spisovatele schopného napsat čtivou ódu na obyčejnou cihlu je praktik: novinář a copywriter. Ti by za rozvláčnost asi okamžitě přišli o místo. Musí být struční a věcní, v prvních slovech musí informovat nebo prodávat.

Praxe chce vidět výsledky. Ideálně takové, za jaké si praktici koupí díla umělců.