Tato slova zvolal muž, který počátkem července nastoupil do autobusu náhradní dopravy z Komárova k Tescu na Úzké. Onen muž budil pozornost už sám o sobě. Ošuntělým oblečením budil dojem bezdomovce, avšak byl hladce oholený a nezaváněl. Subjektivní soud: působil tak trošku vyšinutě.

Chvíli jsem podivného cestujícího pozoroval; fantazie začala pracovat na plné obrátky. Je bezdomovec nebo ne? Co má v té tašce? A co se skrývá v naditých kapsách kostkovaného saka, které bylo o dobrá dvě čísla větší? Je opravdu vyšinutý nebo upozornění na jedovaté ještěrky byla jen nahlas vyslovená vzpomínka?

Přestože lidi nesnáším, nikdy mě nepřestanou fascinovat. Baví mě při čekání na přátele pozorovat okolí (času na to mám dost, protože já chodím brzo a oni pozdě) a fantazírovat nad osudy a životními příběhy kolemjdoucích (dokud nezačnou kolemchodit příliš blízko u mě, to začínám být nervní).

Rád – a často – říkám, že kdo se zaobírá problémy jiných, chce uniknout od problémů svých. Pozorování okolí mi tuto, ehm, „pravdu“, neustále připomíná. Tak často unikám do přemýšlení o ostatních, že zapomínám na sebe a své starosti.

Když si to konečně uvědomím, dojdu domů, připravím si šálek čaje, pustím uklidňující hudbu (výborné je na last.fm zadat „Ludovico Einaudi“ nebo „Philip Glass“, případně „Michael Nyman“), sednu do křesla a jen tak popíjím a přemýšlím. O včerejšku, dnešku a zítřku.

Ač sebezpyt někdy docela bolí, otevírá oči a odemyká taková zákoutí naší mysli, o kterých jsme leckdy ani neměli tušení…