Jsem jen člověk. Občas se cítím k ničemu, bezmocný a slabý, jsem v melancholii a osamělý, jindy chci být sám. V takových chvílích si pouštím svůj oblíbený film The Polar Express.

Řeknete si: pohádka pro děti. Já říkám, že je to hezky animovaný film se skvělým Tomem Hanksem, který vypráví o víře. Ne, nemám na mysli víru v Santu Clause (a nebudu mluvit ani o víře v Boha, už proto, že v něj nevěřím). Ten film vypráví o víře v sebe, o víře v lidi, o víře v to, co chceme a po čem toužíme.

V dnešní době plné spěchu, stresu a materialismu věříme jen v to, co lze změřit, vyjádřit v číslech nebo na co si lze sáhnout. (Víru v hmotný svět mimochodem zpochybňují například senzualisté Berkeley a Hume.) Dobře to vystihuje právě průvodčí Tom Hanks v The Polar Express:

Člověk často věří jen tomu, co vidí. Podstatné věci jsou ale občas neviditelné.

Já sám jsem dost materialisticky založený. Ale právě proto občas uteču do světa fantazie, pustím si film, jdu se projít, přemýšlet a pročistit hlavu. A hlavně: věřím si. Když jsem postaven před nějakou překážku, neptám se Proč? (přestože to je moje oblíbená otázka), ale Jak? Jak překážku překonám? Jak mě posune dál? (resp. kam)

Věřme. V sebe, budoucnost, štěstí a přání. Jděme za svými sny. Věřme a vykročme.