Každý, opakuji každý člověk se bude v jakékoli situaci starat nejdříve o sebe. Pud sebezáchovy je totiž jeden ze základních lidských instinktů. A pud sebezáchovy je starost o sebe, tedy sobeckost.

Když například budu chtít pomoci napadenému člověku: buď se projeví sebezáchova (a pomoc nepůjdu) nebo pomůžu a uspokojím tím svoje ego (takže zase myslím na sebe). V prvním případě budu srab, v druhém případě člověku pomůžu jen proto, abych se jako srab necítil. I když to lidé vnímají jako hrdinství.

Úplně nejsobečtější jsou lidé přispívající na charitu a aktivisté za cokoli. (Už vidím, jak se na mě ženou s velrybou v ruce.) Jejich vlastní ego je pro ně totiž tak důležité, že nechtějí vypadat sobecky, a tak si za rukojmí berou to, za co bojují. Dám pár příkladů.

Při procházce městem hodím do klobouku vyřvávače trampských písniček pár drobných. V televizi uvidím záběry země postižené zemětřesením a pošlu DMSku. Koupím si na ulici kýčovitou umělou růži, abych „pomohl dětem v ústavech“. Dělám to proto, že mi na nich záleží? Možná. Mnohem spíš ale ulevuju svému svědomí. Ve středověku se to ostatně dělo taky, proto (mimo jiné) v Kostnici shořel Jan Hus (historická vsuvka: on proti tzv. odpustkům bojoval, ne aby si to nějaký mamlas vykládal tak, že úplatky bral). Stejně ale vždycky budeme tvrdit to prvé, že nám na dětech a vesničanech a vandrácích záleží – bez ohledu na to, že když už náhodou pomoc dorazí tam, kam má, rozhodně nebude celá.

Od charity k aktivistům: tito lidé v podstatě zasvětili svůj život boji za deštné pralesy, životy velryb nebo osudy obyvatel rozvojových zemí. Možná jim o tyto činnosti opravdu jde, nemám důvod nevěřit, ale… Oni cítí vnitřní uspokojení. Uspokojení z toho, že našli smysl života, který ostatním lidem připadá jako šlechetný. Uspokojení z toho, že se jim občas daří. Nebýt toho, tuto práci by nedělali.

Všichni lidé jsou sobečtí (co lidé, i zvířata). Neznamená to ale, že si nemáme pomáhat. Dokonce naopak. Vydělají na tom obě strany, jedna hmatatelně, druhá duševně. Když pomůžu mladé mamince s kočárkem do šaliny, ona bude ráda – a já taky. Když podnikatel přispěje charitě, charita bude ráda, on ucítí vnitřní uspokojení.

I když… Proč mě teď napadly úlevy na daních?