Snad každý jsme se setkali s nějakou osvědčenou pravdou o vztahu proporcí nejrůznějších částí těla s jinými orgány nebo poznámkou o kompenzaci mindráků velkými a luxusními auty. Problém je, když s touto pravdou narazíme na vysokého muže s nohama baletky nebo na sebevědomého, se sebou samým spokojeného majitele auta jako kráva. Většinou výskyt takové abnormality označíme jako výjimku potvrzující pravidlo.

Jako správnému rejpalovi mi to nedá a zeptám se: Jaké pravidlo? Nebylo by lepší tento extrém označit poněkud kostrbatěji jako případ podléhající jiným kritériím?

Často (a vášnivě) tvrdím, že nesnáším account- a project manažery, protože to jsou neschopní, vymlouvaví, hyperaktivní, freecoolinští, věčně zdánlivě veselí a zcela jistě vynervovaní magoři. Existují však lidé, kteří na vizitce podobnou diagnózu (manager, ne magor) mají a které bych takto velice snadno urazil. Z hlavy mě napadnou některá jména ze SYMBIA, třeba Pavel Milata, což je člověk, který myslí na projekt i na lidi, má dobré nápady a je tak trochu puntičkář. Radost s podobnými lidmi pracovat. (A ještě větší radost je někdy nepracovat vůbec.)

Z tohoto jednoduchého příkladu udělám složitou zmotaninu: při vyslovení pojmu manažer jsem řekl X, ale ve skutečnosti jsem myslel charakteristiky A, B, C a D dohromady. Pavel jako výjimka potvrzující pravidlo však nesplňuje B, C a D, ale má vlastnosti F, G, H, O, P a Q plus A společné s původní charakteristikou (manažer).

Takto stupidně rozebráno dojdeme k názoru, že mozek a řeč jednají jako „jeden o voze a druhý o koze“. Prostě neříkáme to, co máme na mysli.

Takže: výjimky neexistují. Jen jsme líní problém přesně pojmenovat.