Albánská výzva 2016: Křest, na který se nezapomíná

by Jan Kadlec

Zvědaví psíci zmizeli spolu s nocí a my se bleskurychle sbalili a vyrazili na poslední úsek autem. Čekala nás takzvaná cesta smrti – serpentýny, kde dvě protijedoucí auta znamenají zásadní problém a kde vítězí ten s větším… autem.

Na první pohled to je rozkošná horská silnička s báječnými výhledy. Jasně, autobusem, který by se na tuto silničku sotva vlezl a v zatáčkách by přepadával přes okraj bych tam jet nechtěl; z pozice pozorovatele mi však přišla dokonale bezpečná až do okamžiku, kdy jsme dostali pokyn: „Rozepněte si pásy, kdybychom padali, nestihli byste vyskočit.“

Cesta smrti. Na první pohled velmi nevinná.

Cesta smrti. Na první pohled velmi nevinná.

S hrůzou jsem si uvědomil, že jsem do závěti nenapsal pokyny ke svému pohřbu. Co kdyby mi tam pustili písničku, kterou nemám rád?!

Pozornému čtenáři nicméně neunikl drobný fakt. Žiju. Dokodrcali jsme se ke Kománské přehradě, projeli tunelem a jali se naloďovat na trajekt. Mladík, který tam navigoval auta, při pohledu na Challengera zbledl, zablekotal cosi jako „I remember you!“ a Fiata radši zaparkoval sám.

Na jednom prkně určeném pro most (alternativně pro taneční parket) jsme připravili snídani. Jablka, rajčata, klobása a chleba. Servírováno na čerstvém vzduchu s luxusním výhledem na překrásné vysoké hory a vesměs čistou vodu.

Snídaně na trajektu

Snídaně na trajektu

 

Kománskou přehradu si nenechte ujít

Každý, kdo se chystá jet na Albánskou výzvu, by měl jednu cestu po Kománu absolvovat. Jasně, po hodině se to okouká, slunce pálí a vítr krade klobouky, ale Komán je parádní trailer na to, co vás bude za pár hodin čekat.

Poplujete totiž podél vesniček, kam se nedá rozumně dostat. Silnice žádné, jen úzké pěšiny. A ty domy tam nevyrostly samy, takže veškerý materiál tam někdo musel dopravit pěšky, maximálně s pomocí oslů a malých koníků.

Zní to jako fuška?

Jo. A to si vemte, že Curraj i Epërm, náš domov pro dalších několik týdnů, byl ještě zašitější díra.

Snídaně na trajektu

Snídaně na trajektu

 

„A proč se tomu říká přírodní filtr?“

Z přístavu Raj vede krásná pohodlná asfaltka. Bez jakékoli ironie. Česká D1 je oproti této silnici tankodrom. Nebýt nepřehledných zatáček a kamení padajícího ze skály po pravé ruce, mohli byste se kochat Kománskou přehradou a horami po ruce levé.

Přinejmenším až k odbočce na Curraj i Poshtëm, kam technicky vzato silnice vede, ale pohodlnější cesty najdete i na Marsu. Hydroelektrárna v C.P. je každopádně poslední místo, kam se autem více či méně v pořádku dá dostat. Pak už jen batoh na ramena a vzhůru do Curraj i Epërm.

Cesta začíná stezkou okolo posledních známek civilizace. Procházíte okolo plotů, minete osvěžující pramen a projdete přes přenádherné louky, které přímo vyzývají k tomu, abyste si tam postavili stan – anebo zahráli golf.

To by to ale bylo příliš snadné, takže se začnete prodírat křovím, chvíli jdete nahoru, chvíli dolů, opatrně přejdete suťové pole a nadáváte si do kreténů, proč jste si brali tak těžký stan a jestli by ty tři týdny nešly přežít jen s jedním tričkem a ručníkem.

Protože každý správný stopař má mít ručník, žeano.

A když začnou stávkovat nohy a záda se lámou pod těžkou krosnou, přijde to nejhorší.

Filtr

Věděl jsem, že ve vesnici není signál, takže jsem myslel, že je Filtr označení pro hory, kvůli kterým mamince pošlete SMSku jen po půlhodinové procházce.

Ukázalo se, že Filtr je kurevsky odporný kus skály, který má za úkol nepropustit dál lidi, kteří nemají dobrou kondici na zbytek pobytu.

Nebo kteří nejsou dostatečně šílení na to, aby chtěli jít dál.

Filtr je skála, na kterou lezete asi hodinu a půl. Je to směšných 700 výškových metrů, ale s dvaceti kily na zádech by to nebyla sranda, ani kdybyste šli po pohodlné pěšince. Ale ne, jsme v Albánii, ne v žádných prošlapaných Krkonoších, takže se drápete po kamenech vysokých jak dva schody.

Pokud nemáte stehna z oceli, existují jen tři způsoby, jak se přes to předrápat:

  1. Padnout na všechny čtyři a hrát si na oslíka. Nehýkat, zbytečně to vysiluje.
  2. Někomu zabavit trekové hole a přestat je považovat za pomůcku pro švýcarské důchodce.
  3. Rozbrečet se, dát se na víru a doufat v zázrak.

Já zvolil možnost číslo 2 a rodina už má skvělý tip, co mi dát k narozeninám.

Z deště pod okap

Tak nějak jsem si zvykl na to, že když někam cestuju, doprovází mě déšť. (Tímto se omlouvám všem, kdo kdy někdy mají dovolenou na stejném místě a ve stejnou dobu jako já.)

V Albánii jsem byl trošičku rád, že sprchlo. Teplota klesla na snesitelnou mez a přechod přes nezalesněnou část cesty do vesnice se tak dal přežít v rozumné fyzické i duševní kondici.

Po výšlapu na Filtr se odměníte tubou hroznového cukru nacpaného do úst a luxusním výhledem, kterých se nikdy nenabažíte dost. Ukájíte se pocitem úspěchu, endorfiny tryskají jak při maratonu (nebo kvalitním sexu, ale u toho se tak nezadejcháte) a vy objevíte druhou mízu a vydáte se…

No, kdybych býval tušil, že cesta povede do kopce z kopce ještě tři hodiny, rozhodně bych se nahoře tak blbě neculil.

Jak jsem se nechal pokřtít

Cesta do vesnice vede krásnými úseky. Albánské hory, nedotčené a divoké, jsou opravdu nádherné místo.

Ale to jsem měl zjistit až po nějakém čase.

Neděli jsem cestou do vesnice strávil s pohledem upřeným do země před sebou, periferní vidění blokované kapucí pláštěnky. Počítal jsem každý krok a syčel bolestí, protože jsem neodhadl tempo a namohl si levé stehno.

Když jsme tedy prošli okolo prvního domu s optimistickou cedulkou Fresh milk & cheese, zase jsem se uculil.

A zase jako blbec předčasně, protože ten dům stojí hodinu cesty od kempu (v případě, že jste odpočatí, fit a nemáte na zádech 20 kilo; jinak připočtěte aspoň půlhoďku navíc).

A zas a furt jdete nahoru a dolů, přeskakujete potůčky, čvachtáte blátem a snažíte se nerozbít si hubu na kluzkých kamenech.

A pak projdete kolem křížku a znaku pro wi-fi namalovaném na skále. Poslední místo, kde se dá chytit mobilní signál. 20-30 minut chůze od louky, na které brzy vyroste kemp Albánské výzvy 2016. Projdete okolo dalších domků, pak vidíte kostel, který se loni opravil, a řeku…

Řeka jako poslední výzva před samotným začátkem

Řeku, kterou musíte přebrodit, abyste se dostali do tábora.

Řeku, která má asi 8 stupňů.

Řeku, která se stane na nejbližší tři týdny vaší koupelnou (a zdrojem pitné vody).

Řeku, která vás pokřtí jako nového člena Albánské výzvy.

Řeku, kterou překročíte v nejhlubším možném místě, takže si pokřtíte i to, co si pokřtít fakt nechcete.

(Prostor pro zapojení fantazie. Pokud jste natvrdlí, kapitola o prvním společném koupání v příštím díle se bude jmenovat Zmrzlá frnda. A pokud jste mimořádně natvrdlí, doplním, že se koupaly i holky. Blbé vtípky na mou osobu si strčte někam.)

Řeka Curraj je pro účastníky Albánské výzvy velmi symbolická. Nikdy jsem nechápal křesťanský smysl křtin. Dokud jsem nepřekročil Curraj, neodhodil batoh a vyčerpaně neklesl k zemi po 5 hodinách a 40 minutách namáhavé cesty.

Curraj musí přebrodit všichni, kdo se Albánské výzvy chtějí zúčastnit. A upřímně doufám, že brodění zůstane tradicí pro nově příchozí i poté, co se tam postavila lávka.

Bez toho by Albánská výzva ztratila jedno ze svých kouzel.

Příště se dočtete o stavbě kempu, střídání lidí a zapojování fantazie. A vypadá to, že z trilogie bude přinejmenším pentalogie.