Přečteno: Až nadejde čas (Peter Høeg) + stručně o Citu slečny Smilly pro sníh od stejného autora

by Jan Kadlec

Mám slabost pro sever. A rád čtu. Hodně rád detektivky (miluju Agathu Christie, zejm. Poirota). Nabízí se tedy implikace, že po večerech hltám Larssona, Keplera a Nesbø(a?). Realita je však taková… rozpačitá. Pokud mě paměť neklame, s výjimkou matného povědomí o dětech z Bullerbynu a Pippi dlouhé punčoše jsem četl jen dva severské autory: Miku Waltariho (Egypťan Sinuhet) a Petera Høega (Cit slečny Smilly pro sníh). Když jsem tedy u kamaráda spatřil Høegovu knihu Až nadejde čas, natěšeně jsem si ji vypůjčil.

(OK, seveřanů jsem četl víc. Ale odbornou literaturu a ekonomické články nepočítám.)

Dánský příběh slečny Smilly ve mně utvrdil lásku k severu, do té doby pěstovanou jen ócháním a ácháním nad krásnými fotkami různě po internetech. Chladná, trochu odtažitá, emancipovaná hrdinka, popis dánské společnosti, boření idylických představ o skvěle fungujícím systému, špetka konspirace a tajemna. Nic by pro mě nemohlo být přitažlivější (pokud by se nejednalo o severní Anglii a Skotsko; a ano, nemyslím tím jen Harryho Pottera, ale třeba i Jonathana Strange & pana Norrella od Susanny Clarke). Postupně gradovaný příběh se závěrem, za který by se nemusel stydět ani Dan Brown – snad jen s tou výjimkou, že tady jde skutečně o fikci, která jako fikce i vypadá (to není ani dobře, ani špatně).

Shodou okolností tehdy ČT vysílala filmové zpracování této knihy, česky jako Stopy ve sněhu. Řekněme, že jsem z výsledku byl poněkud rozpačitý, konec začal připomínat Bonda v sukních a už už jsem chtěl dosud nedočtenou knihu odložit. Nakonec mě jedna známá, slovenská překladatelka z norštiny a největší skandinávofilka, kterou znám, a má tendence knihy dočítat přiměly dát Høegovi druhou šanci. Dobře jsem udělal, filmaři fakt umí zmršit úplně cokoli.

O to víc jsem tedy byl zvědavý na Až nadejde čas. Příběh mladého chlapce, který se zcela náhodou jmenuje Peter Høeg, žáka prestižní soukromé školy, kam by vzhledem ke svým poměrům – sirotek, chování tak na trojku – neměl ani nahlédnout, mi učaroval. Dost zvláštním způsobem. Měl jsem totiž problém příběhu uvěřit. Nevím, jestli to bylo překladem nebo autorovým záměrem, ale vyjadřování Petera mi nesedělo k jeho věku a už vůbec ne k popisované mentalitě. Nemluvě o filozofických pasážích rozebírajících čas, které mě ke konci nudily. Je to něco jako Jméno růže Umberta Eca – jinak dobře vystavěný příběh s pasážemi, které je možná lepší (bez ztráty porozumění) přeskočit. Další „neuvěřitelný“ problém jsem měl s vnitřními myšlenkovými pochody. Něco takového by si mohl myslet buď filozof, nebo autista. Nebo zhulený výrostek, ale to nebyl ten případ. Dost možná bych s tím neměl problém, kdyby Peter nemluvil jak kniha, ale takto mi na celé knize něco vadilo.

S čím jsem se však ztotožnit dokázal, byly úvahy o čase. Sice zvláštně podané, ale korespondující s tím, co občas napadá i mě. Co je čas? Proč jsme časem tak posedlí? Jaký je vztah času a řádu? Kdy ho začínáme vnímat? A jak? Proč někdy plyne rychle a někdy pomalu, proč nám dny splývají a s přibývajícími léty plynou stále rychleji? Na spoustu otázek Peter ani jeho společníci nemusí najít odpověď, ale – až na filozofické pasáže na konci – tyto momenty mě přiměly zastavit se a chvíli myslet. Nenechat se jen unášet příběhem a touhou odhalit, co se skrývá za tou černě vylíčenou konspirací, kde dospělí byli všichni ti zlí.

Dánský vzdělávací systém a systém péče o děti není vylíčený v růžovém světle. Boří mýty o dokonalé dánské společnosti podobně jako líčení problémů s alkoholem v Citu slečny Smilly pro sníh. Příběh se však odvíjí jen z jednoho pohledu, pohledu mladého chlapce, který se systémem cítí utlačován, aniž by (ještě) chápal širší souvislosti. Je to vlastně docela běžné – na základní, střední a občas ani na vysoké škole často nechápeme, k čemu je nám onen předmět a tamta látka k něčemu dobrá. To všechno přichází až s věkem a moudrostí, kdy si dokážeme spojit odpovídající kousky skládačky a vidíme celý obraz.

Možná i toto jsem si z knihy odnesl. Spousta věcí dává nějaký smysl, který zatím nevidíme. Možná je chybou, že nám učitelé ten smysl neumí vysvětlit. Možná je chyba v nás, že si znalosti nepropojujeme.

Nebo zatím prostě nenadešel čas.

Høeg, Peter: Až nadejde čas. Z dánského originálu De måske egnede přeložil Robert Novotný. Vydalo v roce 2007 nakladatelství Argo.