Přečteno: Bobos (David Brooks)

by Jan Kadlec

Mám rád knížky jako Mžik (Bod zlomu, Mimo řadu) od Malcolma Gladwella, Černá labuť od N. N. Taleba či Svět je plochý od Thomase Friedmana. Jedno ústřední téma, které se na příkladech rozebere ze všech stran. Pečlivě rešeršovaný a dobře napsaný kus textu, který sice trpí americkou potřebou vše kvadrilionkrát zopakovat, ale jinak rozšíří obzory a přiměje čtenáře zamyslet se nad některými věcmi i trošku jiným způsobem.

Takoví jsou i Bobos od Davida Brookse. Skvělou recenzi napsal Michal Kašpárek pro Finmag, já tedy doplním jen několik postřehů.

Bobos nedělají věci pro peníze. Peníze jsou něco ošklivého, s čím nechtějí mít nic společného. Ano, čirou náhodou jich mají dost, ale ne, není to náš hlavní cíl, děkujeme za optání. Zní to jako póza, ale v trochu jiném smyslu, než jak si z toho Brooks utahuje v knize, se s touto myšlenkou umím ztotožnit. Nemohl bych něco dělat jen pro peníze – ať už velké, jako třeba investovat nebo řídit obrovské firmy, či malé, jako je práce šedé kancelářské myši od devíti do pěti jen proto, že mi to uživí rodinu. Projekt pro mě musí mít smysl a musí mě bavit. Když velké peníze přijdou, je to super, když ne, nic se neděje. Nepotřebuju k životu mnoho a jsem chorobný šetřílek. (Tohle je třeba důvod, proč za pár šupů, desetinu toho, co umím vydělat jinde, pracuju pro svou univerzitu. Baví mě to víc.)

Bobos hledají harmonii s přírodou. Může se to projevovat nošením ultrahypersupermegaéňoňůňoodolné bundy pro výstup na Mt. Everest v rozblemcaných sračkách lednového Brna. Nebo jízdou v hybridním autě. Nebo cestováním MHD, což si bobos z reklamek odůvodní „bližším kontaktem s cílovkou“. Nebo ježděním na kole či chozením pěšky. Mimochodem, chodit po městě je fakt super. Většinu nápadů pro nové projekty jsem dostal po dvaceti minutách chůze do města. Nemluvě o tom, že vám neuniknou dobří hudebníci v centru (kde jsou ty časy trampských odrhovaček na kytaru; Brno obsadili houslisti, akordeonisti, cimbál i skleničky).

Bobos si cení intelektuálů víc než zbohatlíků. Proto jsou tak oblíbené kavárny. A proto je teď (paradoxně) in být (něco jako) hipster. Bez myšlenky jste mrtví. Upřímně, lidi, kteří nemyslí, jsou nudní.

Bobos ze všeho dělají vědu. Zapomeňte, že by pro pěstování bylinek na vaření postačil v supermarketu koupený předpěstovaný květináč. Potřebujete tu správnou knihu, která vám řekne, jaká je ta správná hlína, jaká je správná odrůda bylinky a jaká je ta správná motyčka. Zalévat nejlépe Evianem. Sex přestává být tabu a stává se otevřenou součástí společenského života. Pokud si tedy prostudujete příručku a stanovíte pravidla.

Bobos si rádi zaplatí za kvalitu. Co na tom, že vlastnosti ultrahyperatakdále bundy ve městě využijete jen v případě realizace scénáře filmu Den poté? Že tou motyčku na bylinky za dvanáct stovek okopáváte jeden malilinkatý truhlík? Nejsme dost bohatí na to, abychom si kupovali levné věci.

Zkrátka a dobře, bobos jsou jen další kapitolou do Thackerayovy Knihy o snobech. Brooks je však analyzuje mnohem podrobněji, nešetří lehkou satirou a nezapomíná, že mezi ně patří i on sám. Dobrou zprávou je, že když nezajdeme do extrémů, bobo jako životní styl je celkem fajn.

Takže si nyní po návratu z pěší cesty do města udělám bio heřmánkový čaj z Edinburghu a pustím se do čtení další knihy.

P. S.: Objevil jsem zajímavé slovo metis. Znamená to něco jako praktickou znalost, schopnost reagovat na změnu. Něco, co se nenaučíte z knížky, ale co musíte vstřebat vlastní zkušeností. Troufám si říct, že se jedná o klíčovou schopnost pro přežití v 21. století. 

Brooks, David: Bobos: Nová americká elita a její styl. Z originálu Bobos in Paradise přeložili Kateřina a Martin Weissovi. V roce 2001 vydalo nakladatelství Dokořán.