Na konci světa

by Jan Kadlec

Příspěvek se měl jmenovat Obři, moře, lomítka, ale pak jsem se zasnil a vrátil se v myšlenkách na Giant's Causeway a o titulku bylo rozhodnuto.

Giant's Causeway [pod linkem jsou obrázky] je zajímavý přírodní… nu, říkejme tomu úkaz. Spousta čedičových sloupků, prý kolem 40 tisíc pěti-osmihranů, poskládaných do sebe jako dlažební kostky. Tento chodník zachází až do moře a ten pocit, stát na jednom z posledních suchých kamenů a pozorovat, jak se o ně tříští mořské vlny… Připadal jsem si nějak takhle. Na konci světa, jen moře a já. A asi kvadrilion dalších turistů.

Ale hezky popořadě. V sobotu dopoledne jsme měli malou tour po Belfastu. Čekal jsem, že nám ukážou všechny ty věci, které jsem chtěl vidět, tj. modrou rybu, drátěnou sochu a přístav. Místo toho perfektně známe historii násilných konfliktů na západě města a příběhy skryté za murals, což jsou malby na štítech domů [nějaké ukázky]. Ne že by to podobně jako umění na Peace Wall, zdi míru, nebylo zajímavé, ale… nu, nikdy jsem pro historii neměl dobré vlohy.

Odpoledne jsem se pak pokusil vyprat prádlo. Ze Slovinska jsem byl poučen, že mít 95 % tmavého oblečení a dvě světlá trička není logisticky dobrý nápad, takže do Irska jsem vyrazil ve tmavém. Potud OK. Co mi však nedocvaklo je, že když máte na polovině oblečení štítek zakazující sušení v sušičce, nelze se v Irsku spoléhat na to, že v tomhle kouzelně napytel počasí prádlo na šňůře uschne za dvě hodiny jako v přehřátých jižních zemích. A to jsem ještě rád, že nejsem v provlhlém hostelu v Dublinu, kde jsem měl všechno vlhké už po příchodu do pokoje – a to jsem ani nemusel zmoknout.

Mimochodem, stále nechápu ty vtipy o mizejících ponožkách, já je mám, ťuk ťuk, všechny, v sudém počtu a spárované.

Dnes [neděle] jsem jeli do Derry/Londonderry [odtud lomítko v původním názvu], což je půvabné malé městečko (+- 110 tisíc obyvatel) s hezkou zdí, roztomilým kostelíkem, miniverzí peace wall a… ach, ano, kouzelně se vlnícím peace bridgem. Je to evropské město kultury 2013, což mj. znamená, že se tu rekonstruuje a staví.

Odpolední program jsem už vyzvonil hned na začátku. Víc se o nááádherných útesech, kopcích, kamenech a moři rozepisovat nebudu, to se prostě musí vidět, zažít, slyšet a cítit na vlastní orgány. Jen je škoda, že jsme na procházku měli necelou hodinku, v okolí by se dal protoulat celičký den a i tak by to bylo málo. A hlavně by se tam krásně psaly povídky…