Vy, co mě znáte: zavzpomínejte a zkuste si vybavit, kdy jste mě viděli při nějaké manuální činnosti.
Úklid, vaření a mytí nádobí se nepočítají.
Tak. A teď si uvědomte, že jsem do Albánie odjel hned na první turnus. Ten, ve kterém se měl vybudovat celý kemp.
Řezání a osekávání dřeva. Přibíjení hřebíků. Kopání jam.
Jestli je něco pravdy na tom, že smích prodlužuje život, nejspíš mi teď vděčíte za dva až tři roky života navíc.
Nemáte zač.
Zvědaví psíci zmizeli spolu s nocí a my se bleskurychle sbalili a vyrazili na poslední úsek autem. Čekala nás takzvaná cesta smrti – serpentýny, kde dvě protijedoucí auta znamenají zásadní problém a kde vítězí ten s větším… autem.
Na první pohled to je rozkošná horská silnička s báječnými výhledy. Jasně, autobusem, který by se na tuto silničku sotva vlezl a v zatáčkách by přepadával přes okraj bych tam jet nechtěl; z pozice pozorovatele mi však přišla dokonale bezpečná až do okamžiku, kdy jsme dostali pokyn: „Rozepněte si pásy, kdybychom padali, nestihli byste vyskočit.“
Cesta smrti. Na první pohled velmi nevinná.
Mám rád hory. A v Albánii jsou moc hezké hory. Nikdy by mě ale nenapadlo se tam vydat.
Protože je tam horko. A nebezpečno. A je to Balkán, což je univerzálně srozumitelné synonymum pro chaos.
Nemám rád chaos.
Když jsem ale na jaře v programu Industry narazil na přednášku o Albánské výzvě, zapsal jsem si termín do kalendáře. Cestovatelské přednášky jsou fajn. Kochání se fotkama ještě víc. Tak proč ne.
Jako správný šprt jsem si prostudoval web Albánské výzvy pár dnů předem. A byl jsem okouzlen. To. Chci. Zažít. Přednáška samotná jen způsobila to, že jsem hned po návratu domů poslal přihlášku.
Včerejší večeře v Tyholttårnet byla báječná. Dobrá pizza (byť neitalsky buchtovitá), parádní výhled a především skvělá společnost. Eleni s Adamem jsou neskutečně prdlá dvojka. Po večeři jsme si ještě vyšlápli kopeček nad Moholtem, odkud byl další krásný výhled na noční Trondheim.
Pozorování polární záře jsem si, jak jsem předpokládal, neužil. V noci začalo pršet a hnusně bylo i ráno. Pršet sice přestalo dopoledne, ale zataženo bylo stále.
Poznámka na úvod: Včera večer se lehce změnily plány, all-you-can-eat bufet jsme přesunuli na dnešek.
Podle předpovědi počasí jsem měl dnes poslední možnost užít si před středečním odjezdem hezké počasí. Úterý by mělo vesměs propršet. A vzhledem k tomu, že muzea v pondělí bývají zavřená, volba byla jasná. Opět budu devastovat kolena při kochání se krajinou.